Světová customová scéna je poslední dobou plná přestavěných bavoráků. U nás zatím skoro nic. Výjimku tvoří R80 Jirky Jiřince, který předvedl, co to znamená dokonale očesat, odlehčit a nadopovat café racera

Lehkost, lehkost a zase lehkost, to na vás z Dina čiší na sto honů. Původně obtloustlá turistka R80 Monolever z roku 1985 prošla zásadní plastikou, aby se z ní stala lehkonohá atletka. Všechno to začalo v roce 2011. „Roky jsem s kámošema v hospodě nadával na současné motorky a prstem kreslil tu nejlepší stavbu na plátno z orosených sklenic. Běžely řeči, běžel čas, benzin se pálil a jednu sadu gum střídala druhá. Supersportovní, sportovní, sportovně turistická… Až mi došlo, že není nač čekat!“ popisuje Jirka první podněty.

A tak se na konci léta vydal k Bodamskému jezeru, odkud dovezl podle svých slov „skoro nejošklivější motorku“. Podzim pojezdil v originálním provedení a přes zimu se pustil do práce. Kde nejsou koně, musí pryč kila, takže se odporoučely „zbytečnosti“ jako startér, baterka, sání s filtrem, obrovský podsedlák a přetěžký výfuk. Zůstalo tedy torzo, a když už nezbylo nic, co by se dalo odšroubovat, pustil se Jirka do kapotáže. Tedy respektive odvedl do garáže svou přítelkyni Martinu a nechal ji dělat, co má ráda.

Nejdřív dlouze mluvili o budoucí nádrži a pak ji Martina vyrobila z polystyrenu. Následoval ocelový plech a krásné červené lakování se zlatým pruhem, totéž pak na bobku vzadu. Motor prošel kompletní rozborkou a sborkou, vše bylo potřeba vyčistit, přetěsnit, plus nové karburátory Dellorto a kickstart. Přišla také modernější přední vidlice, prodloužený tlumič Öhlins, větší brzdový kotouč, dělená řídítka, minibaterka a samozřejmě nové sedlo.

 

EVO2

Jsou práce, které nikdy nekončí, a vlastní café racer je cestou k jedné z nich. Jirka určitě nezabřednul do spokojeného nic nedělání, a tak po odježděné sezoně přišla řada dalších nápadů a zimu trávil opět v garáži. Nejprve to chtělo nějaké ty koně navrch, takže opět komplet rozhodit motor a dát mu důkladnou péči (všechna ložiska a gufera nová, čerstvé válce, udělané hlavy a vůbec vyměněno všechno, co bylo opotřebené).

„Motor jsem chtěl zábavný, ale slaboučký, takže válce zůstaly 800 cm3. Z performance úprav tam je sportovní vačka 324° (na výběr je z enduro 296° přes sériovou 308° až po čistě závodní 344° + nějaké asymetrické či těžko sehnatelné dobové sportovní). Kované písty od Wössnera a závodní ojnice s ARP šrouby jsou lehčí o 480 gramů. Kliková hřídel je dynamicky vyvážená a díky lehkým komponentům také shodila půl kila. Kanály v hlavách jsou začištěné. Výfuk 2-1 neváží komplet ani 4 kila.

Směs připravuje pár Dellorto PHF36 karburátorů s akceleračními pumpami. Airbox je upravovaný z litru, ale protože boxer potřebuje dlouhé sání, tak jsem ho nedával pryč. Ve výsledku motor asi nebude mít o moc víc než původních 50 koní, ale mnohem snáze se vytáčí a v otáčkách se mu líbí. Stejně jako po kovaných pístech jsem na motorce chtěl kickstart místo startéru (projížďku je třeba si zasloužit) a velkou baterku nahradila lithiová vážící 600 g (celkově –12 kg). Kvůli spolehlivosti jsem pořídil moderní regulátor a digitální zapalování,“ popisuje evoluci R80 Jirka.

Odpružení má na starost na zakázku doladěný Öhlins tlumič a plně stavitelná vidlice Kayaba. Úhel řízení má 26°, i tak Dino dobře zatáčí díky nízkému těžišti a suché hmotnosti 160 kg (177 kg s náplněmi a 18 litry benzinu). Kila dolů, přišlo rozhodnutí o výměně ocelové nádrže za hliníkovou. Opět vypomáhala Martina a oba si s tím dali pěknou práci. Nejprve model z polystyrenu a podle modelu potom p. Hlavačka ze Zlína vyrobil hliníkovou nádrž a sedátko. Výsledná nádrž je hodně lehká, a proto se Jirka rozhodnul nezatěžovat ji kytováním a barvou.

Ovšem v provozu se ukázal broušený hliník jako neskutečně nepraktický povrch… Všechno špiní. Na řadu tedy přišel mistr lakýrník Martin Moronga, který strávil spoustu hodin broušením a nanášením laků, aby ve výsledku nikdo nepoznal, že je hliník vůbec lakovaný. Skvělá práce. Rám dostal lakování stejné, jako mají HP2 – takové propojení starého a nového.

 

Z očí do očí

Jednoduchá, ale přitom precizně zpracovaná motorka, to je první věc, která mě napadá, když ji vidím na vlastní oči. Navíc je tady jasně vidět, že Jirkovi nešlo jen o krásu a nízkou hmotnost, ale také se snažil udržet určitou míru praktičnosti. Je to pořád BMW, takže cestovní motorka, což dokázala cesta do Turecka, kterou Jirka na Dinu absolvoval vloni. Na kafáči až na hranice Evropy a Asie? Tak to není málo! Já se pár kilometrů na téhle motorce projel a můžu potvrdit, že jízda je nejen zábavná (motor jde krásně do otáček a má sportovní charakter), ale také pohodlná, a to i pro dvoumetrového jezdce. Skloubit na retro motorce tyto dvě vlastnosti, to se často nevidí, Jirká má mé uznání.

„Na Dinu jsou samozřejmě drobnosti, kterých si nikdo nevšimne, ale ze kterých mám radost – originál Magura rukojeti používané v 60. letech, z různých BMW modelů poskládané ovladače na řídítkách, aby tam nebylo zbytečné ovládání sytiče, plynová vačka dokázala otevřít šoupátka 36mm karburátorů, páčky aby k sobě pasovaly, prostě drobnosti,“ doplňuje u kávy Jirka. Mě ta jeho touha po dokonalosti baví. Mimo jiné se snažil, aby většina dílů na motorce byla buď původní, nebo homologovaná. Prostě pan perfekcionista a jeho boxer. Tak kdo další?

 

Foto: autor

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno