Čtenářský test: Aprilia RSV 1000R Factory MY2006

25. července 2016 v 15:29

Autor: Merek Dolejš
Fotografie: autor

Velikost textu: smaller normal bigger

Je tak přísný to napsat, ale je to tak. Pravda je totiž taková, že kdybych nebyl socka, dávno bych si hejčkal 1198R anebo třeba Superleggeru. Jenže ...

Zřejmě jsem se špatně učil. A tak makám jak barevnej, abych urval z rodinnýho rozpočtu pár tatíčků Masaryků na cokoliv, co má dvě kola. A páč už vorkuju dlouho, urval jsem tentokrát trochu víc. To abych ukojil svou zvědavost, jaký to asi je na kvalitnějším podvozku. A tady – v poměru cena/výkon – nic lepšího než RSV Factory fakt nekoupíš.

 

Kterak mi mrcha nesedla

Přelez jsem na ni z Monstera S4 a zjistil, že už se snad na ten superbike neumím poskládat. Připadám si na tom divně, a co hůř, i se mi to nějak divně ovládá. Vlastně mám pocit, jako bych ten bajk neměl vůbec pod kontrolou. Vysoko stupačky a hodně váhy na zápěstí, ani ta strnulost mi k pocitu sucha a bezpečí rozhodně nepomáhá.

O nefunkčních zrcátkách, necitu pro přední brzdu a tuhým řízení ani nemluvě. Snad je to všechno jen otázka času, ale na rovinu – takové „trápení“ jsem nečekal. Ano, Monster byl úlet, ale jak z nostalgie sjíždím ještě starší video s 999 a v hlavě se mi honí chmury, proč mi to s touhle Aprilkou tak nejde, říkám si: „Dřif nebo pozdějc jsem musel narazit. Dřív nebo pozdějc musela přijít ‚ta levá‘ pro praváka.“ A trochu mě mrzí, že je to zrovna tahle kočka. Je krásná, trochu baculatá, taková šťavnatá. Boky má pevný, brzdí jako žádná jiná, ale co je to platný, když si nerozumíme?

A tak jsem přidal dalších 2000 kilometrů... Stále dumám, co se sakra děje!? Jako, už to je trochu lepší, ne že né... Ale! V uších mám Rossiho slova po závodě v LeMans: „Sebralo mi 3 kola, než jsem pochopil, jak s tím ject...“ Dojel druhej ze sedmého místa na gridu. Já s ní vobrousil skoro 2K a ne a ne se strefit, přijít jí na chuť!? Asi nejsem Rossi, že… Ale co, von to zase neuměl na Ducati (což je vtip!). Ze zoufalství pročítám zkušenosti motorkářů o rsv-r, vesměs každej píše kraviny (pardon). Prej jak moc to jede, jak to duní a že V2 je jasná volba... Bullshit. Znova a znova se v hlavě vracím do zatáček, který znám, a snažím se porovnat, v čem je to jinak.

 

Pouze 8 mm nevyužitýho kluzáku

Jestli je, nebo není zlato, co se třpytí, si v případě Öhlins nejsem úplně jistej. Nechápejte to jako kritiku, ale logicky – po všem tom hajpu, kterej kolem těchhle serepetiček je – má člověk nárok na trochu toho očekávání.

Jak asi neskutečně lepší to ježdění s tak kvalitním podvozkem musí být?! Heej a upřímně – každej, kdo se byť jen jednou dotknul kolenem asfaltu (teď nemyslím při držkový), si přeci zatouží zakusit tu opojnou myšlenku: „Jak by mu to asi šlo s něčím lepčím??“ Jenže na běžný silnici, když budu krutopřísnej, tak pojedeš stejnou mrtku jako dříf... A to proto, že standardní tlumení na moderních sportech (klidně patnáctiletej vetroš) je už tak kvalitní, že průměrnej honimír na normální štráse ho nemá šanci strčit až „na limit“.

A na okruhu? I tady bych si dovolil o přínosu polemizovat. Když už jednou začneš honit časy, záhy se dostaví pocit, že potřebuješ vylepšovat bajk, abys zrychlil. Podvozek je jistě alfa a omega celý tyhle estrády, ale platí tu ještě drsnější pravidla než v reálným světě. Doslova vytěžit tu „výhodu“ kvality, kterou Švédi nabízí, je práce pro zkušenýho brusiče. A zkušenej brusič má za sebou tisíce kilometrů na dráze, pár rozštípanejch motorek (páč kdo nepadá, těžko najde limit) a velký srdíčko pro tuhle masochistickou zábavu.

Je to přísný, ale taková je realita. Možná to zrovna tobě ušetří ňákou pětku při rozhodování, do čeho naleješ svoje těžce vydřený love. Chceš zrychlit? Místo Öhlinse kup další sady gum a jezdi a jezdi a jezdi.... Na druhou stranu bych kecal, kdybych po dvou stech kilometrech na Maseku neplesal nad stavem zadní gumy. Dokonalý opotřebení, zapojení pneumatiky do práce jak z okruhový učebnice. Skutečně perfektní, takhle chceš, aby podvozek fungoval. Pouze 8 mm nevyužitýho kluzáku přední vidle při velmi tuhém nastavení předpětí pružiny mluví za vše.

Vrátím se ještě zpátky na běžnou cestu. To ve finále bylo totiž asi to nejpříjemnější zjištění. Bez ohledu na účel použití týhle mašiny mě překvapilo, jak klidná a ukázněná je motorka na tom našem českým bordelu, který nazýváme silnicemi. Žádná přehnaná tvrdost, poskakování, žádná vyložená nervozita tolik typická, když se podvozek „utáhne“. Ne, cesťák z toho samozřejmě nikdy nebude, ale to „skorozávodnický“ nářadí funguje moc pěkně i na silnici.

 

Brzdy = Brembo

Taky už jsem brzdil ledačíms, nejednou i držkou vo zem, ale tenhle výrobce je pro mě synonymem pro dokonalej zážitek z něčeho tak „průměrnýho“, jako je zpomalení/zastavení. Jestli o odstavec výše zavanul vánek pochybností nad smyslem „něčeho lepšího“, tak v případě Bremba není co řešit.

Brzdil jsem vším, co lze v mejnstrýmu koupit. Přes plovoucí třmeny Hondy, klasicky řešený uchycení až po radiálně šroubovaný kousky. Nissin, Tokico, Brembo včetně výtvorů Yamahy... Tohle však patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, ale hlavně nejpoužitelnějšímu, čím si můžeš motorku vopentlit. Jak nádherně to vypadá, tak nádherně to brzdí. Chce to grif, ale jak se do toho jednou dostaneš, čeká tě jemný, až sametový nástup byť jen při lehoučkém dotyku prstíku až po nekompromisní lineární brzdnou sílu s tím samým jedním prstem.

Vše máš pod kontrolou, žádné emoce z propadlý páčky na řídítko se nekonají. Tahle nikdy nevadnoucí euforie tě provází před každou zatáčkou a někdy až hluboko do ní. Miluju to snad stejně jako 200koňovej motor... A když už jsem na kruhu potahal Öhlinse, ani Brembo nepřišlo zkrátka. Překvapilo, že i tohle prémiový zboží po pár kolech citelně změklo, ale stačilo odtáhnout páčku na „tuho“ a není co vytknout. Brzdnej účinek je prostě famózní, a tak se moje přední guma smýkala v nekonečný agonii a po těch pár kilometrech se pomalu loučí se životem (nebyla nová). Třeba v nájezdu na Áčko bych nechtěl bejt v její kůži… :-)

 

Obraz řidiče – bída

Tyhle kvalitní komponenty mi ale bohužel (bohudík?) nastavujou přísně realistickej vobraz toho, v jakým bídným stavu jako řidič jsem. Nájezdový rychlosti, co mi přišly nereálný, tady najednou vypadaj jako turistický tempo, a když už někam vletím jak vojíněnej Bivoj, s překvapením zjišťuju, jak ladně se z těch slepenejch půlek sbírám.

Ono to totiž nebude ani tak o nepoddajné Aprilii, jako spíš o stylu jízdy a způsobu řízení. A když budu upřímnej sám k sobě, taxem patrně tak trochu zpičánkovatěl. Jinými slovy – rokama kovanej „rejs styl“ mýho stařičkýho Monstra doslova drtil, a tak mně ho bylo líto... Načež jsem se já podřídil motorce a ona mě „za odměnu“ dokonale vyžehlila.

Rozuměj odhad vzdálenosti a rychlosti je najednou problém, stejně tak nepříjemný posez/rozložení hmoty a chování podvozku. Vážně bych nečekal, že na to Dukatce bude stačit 4–5 tisíc km. Jak kilometry na RSV naskakujou a začínám se konečně tvarovat podle tohohle italsko-rakouského hybrida, stále víc a víc se mi vrací původní vnuknutí – že skvělej ten Monster byl? Ne ne. Dost to v sobě koriguju, protože začínám věřit, že the best of ze sebe tahle baculka ještě vybalí.

 

Brno a racetrack

Ani nevím, kdy naposledy jsem se s ňákou mášou takhle mazlil, než jsem na ni vlez. Komplet vyštelovanej podvozek, vodladěný palivový mapy, všechno dvakrát zkontrolovaný. Se 40 tisícema na počítadle a ona furt vypadá, jak když ji zrovna z fabriky pustili. Tohle je pro mě hotový porno. Zbožňuju to rejsový nádobí, ze kterýho se dá žrát, sotva z ní rajdr sleze. Šroubovat ji můžeš v bílejch rukavicích... Prostě fetiš! Nech ji štěknout v garáži a spadaj ti trofeje z poličky. Jenže teď stojím v boxový uličce, v hlavě mi šrotuje milion píčovin, který se můžou posr***. Holt stárnu. Tak nějak v duchu mlátim čelem do zdi a snažím se sám sebe přesvědčit, že tentokrát pojedu prostě jistotní piánko, vo nic nejde, ne?! Tak proč to hrotit? Proč!? Protože můžu!!!! A dycky, když mám tenhle pocit, smrdí to...

Detaily tohohle výletu jsou na samostatný povídání, ale něco jako smíření s RSV nakonec nastalo. Odkroužil jsem cca 40 kol s průměrnou spotřebou 12,2 l/100 km. Řeknu vám, že na tuhle zábavu je už holka trochu jako pivovarská kobyla, a tak je jasný, že byť se Rotax snažil, dif z rámu nevyskočil, na prohánění S 1000 RR rovnou můžu zapomenout. I s nabroušenou šestkou budeš mít spoustu práce. Vo to víc tě ale hřeje, když pak ňákýho vypimpenýho loudu na půlmegovým strojku zakrojíš...

Jak nad ní s odstupem času přemýšlím, vlastně mě ta Aprílije nijak dál nepřekvapila. V dobrým či špatným. Svým vybavením cílí (pardon, cílila) na ty nejvyšší ambice, ale to je vzhledem k motoru tak trochu boj s větrnými mlýny. Doba je jinde. Neznamená to ale, že s ní nepůjde zajet Masek pod 15 nebo že ti nedá čuchnout toho závodnickýho živočicha, kterej v ní dříme. Naopak! Mírnější strojovna nabídne prostor soustředit se na ostatní věci jako hledání brzdnejch bodů, trefování ejpexů a balanc v zatáčce. Jednoznačně libový nářadí pro vstup do klubu okruholiků.

 

VERDIKT

A co moje nářky z úvodu tohodle povídání? RSV-R byla první motorka, u který jsem zapochyboval, že na ni jako rajdr mám. Potřeboval jsem pěknejch pár tisíc kilometrů na to, abych řídil já ji, a ne ona mě. Ať už byly příčiny v čemkoliv, je to tam a tohle stigma ve mně zůstane navždy.

V konečným důsledku to samozřejmě nemusí být špatně. Prostě jsem si ji musel nejdřív zasloužit, aby to naše řádění za něco stálo. O to víc si pak vážíš pocitu, když přes ni hodíš nohu a v prvním vinglu se cítíš jako doma… Kdyby ses mě zeptal, jestli Factorku jo, nebo ne, asi bych váhal, ale odpověď bych měl. Jestli ses znudil na čtyřhrnku a nabyl dojmu, že je čas na změnu, tak tenhle moped je příležitost. Příležitost ukázat, jakej řidič v tobě skutečně je. V opačném případě zůstaň v suchu a bezpečí všech těch hučících vysavačů a po každé projížďce se nech unášet myšlenkou, jak by ti to asi šlo s něčím lepčím...¨

P.S. Každé písmeno, slovo či věta výše uvedená je čistě subjektivní názor autora. Tvoje zkušenost s tímto strojkem může být diametrálně odlišná a nemusíš souhlasit byť s jediným odstavcem. To je v pořádku...


Hodnocení článku:
1 2 3 4 5

Sdílej

TwitterGoogleFacebookDeliciousLinkedinDigg

Fotografie

Diskuse: 3 komentáře

JAN Štětař 17. září 2016, 14:45 | 0 0

Pravdu má autor článku
Moc dobře se to četlo. Po V2 si užívám sametovost čtyřválce (hučícího vysavače) a pocit sucha a bezpečí. Ale v hlavě mám ten dvouvál pořád a často přemýšlím jaké by to bylo kdyby... No uvidíme.

Feel 26. července 2016, 19:59 | 0 0

RSV
Do písmene souhlas. Na svojí RSV-R taky dost trápení a na okruhu po přelezení na Bawec časy úplně jinde. Ale měla prostě něco do sebe! Taky ten pocit, když před zatáčkou skopneš dva kvalty zvyklej ze 4 hrnku a už letíš šejdrem jak Dryml, ten "antihop" jim nějak nefungoval. A věčně zavzdušněná zadní brzda, i když tady jí fakt moc nepotřebuješ. Dík za super článek.

R 26. července 2016, 16:57 | 0 0

autor a rsv
Ze začátku jsem to nechtěl ani číst...nakonec musím přiznat fakt dobrý...


Přidat komentář:

Vážení čtenáři, o vaše názory velmi stojíme. Chceme, abyste se u nás cítili dobře, proto diskuse hlídáme a příspěvky, které jsou v rozporu s Kodexem diskutéra, mažeme.

TOPlist