Na sepsání prvních dojmů z nového Monstera jsem si nechal chvilku čas. Tedy přesněji řečeno, týden času. A proč? Chtěl v sobě nechat trochu uzrát a nepopisovat motorku tak, jak na mě dýchla minulý čtvrtek na dokonalých sicilských silničkách.

 

Takže, jak to celý bylo…. Po sedmi hodinách letu, a krátké noční anabázi v místním nesvítícím autobusu, procházíme halou hotýlku Villa Paradiso dell´ Etna a zíráme na malý podstavec. Na něm malá, červená italská motorka, svítící svou lehkostí a elementární podstatou.

Okukujeme jí a těšíme se. Tohle je přesný opak druhé letošní novinky od Ducati, tedy Diavela. Ten je velký, nabubřelý, okázalý. Naopak Monster to je proti němu naprostá klasika. Nic víc než motorka – dvě kola, nádrž, výfuk a sedačka. „Však to mám mít suchý 169 kilo,“ říká mi můj parťák Honzis a já už jasně vím, o co se budu v tomhle testu opírat. Lehký a snadno ovladatelný motorky já měl vždycky nejvíc rád.

Motor
Pakliže máte rádi mašiny, jejichž rodokmen je čistý jako sklo, pak jste právě nalezli svůj sen. Klasický vzduchem chlazený dvouventilový desmo-dvouválec. V novém jádru je jen maličko navýšen zdvih a komprese, přepracovány jsou hlavy válců, nový je výfukový systém – což při objemu 1078 cm³ dává dohromady 100 koní a tedy prvního Monstera, který dosáhl na tuto pomyslnou linku.

Po stranách vedené koncovky navíc zdvihly dojem z celku snad o 200%. S dvěma trombóny pod prdelkou to pro mě nebylo ono – takhle vážně vypadá líp! Po nastartování se z jádra ozve ten klasický a známý dusot a všichni zapřísáhlí desmo-maniaci moc dobře vědí, co bude dál.

Hra se spojkou (mokrá – hydraulicky ovládaná) a rozjezd plný chtivosti. Tohle Ducati prostě umí. Všechno okolo jakoby utichlo, slyšíte jen svý srdce a dusající stroj. Bůh ví, co buší víc. Vyrážíme nahoru do hor a dvaadvacet Monsterů zastavuje dopravu na polovině sicilského ostrova…Impozantní chvilka!


Podvozek
Hovořme dál o velikosti – motorka je do ruky „tak akorát“ (rozvor 1450 mm) a překlápěčky na horských silničkách jsou v jejím podání hodně zábavný. O 10 mm výš posazené sedlo (oproti 796) nás víc tlačí do řidítek, ale tak to asi má být. Holt je to ducna…
Řidítka jsou klasicky široký a motorku tím pádem máte víc pod dohledem – i když nepopírám, že po 150 kilometrech mě ruce bolí, ale co naplat. Pod zadkem naopak jen slaboučkou krovku a zadní kolo. Což je podle mě snad největší libůstka každého Monstera (a nového 1100Evo snad nejvíc). Cítíte to zadní kolo jakoby bylo součástí vašeho těla, jeho profil, každý jeho přehoupnutí – je to tak přirozený, až to skoro nelze popisovat.

Něco navíc
Na výjezdu přidat plyn, motorka se narovná a můžete se těšit, kdy se budete naklánět dál. Takže pojďme stočit řeč na elektroniku. Zapřisáhlí staromilci ji sice budou pomlouvat, ale já (jakožto hoch moderní) se přikláním na stranu Ducati. Mají pravdu, trakce i ABS jsou tu pro bezpečnost – ne aby omazovaly, ale aby pomohly v nepříjemných chviličkách.
A přesně tak jsou i vyladěny. Trakce (DTC) je čtyřúrovňová a my jezdili se zapnutou dvojku. A i když se v poslední fázi testu nejezdilo vůbec poklidně, prostě nás neotravovala a osobně jsem ji pocítil jen jednou na koláči štěrku.

 

Mám ji chtít?
Takže sumář. Ještě pořád mi to duní v hlavě – je to prostě DUCATI. Vypadá pěkně, zní famózně a hlavně neskutečně dobře jezdí. Pořád mám pod kůží ten pekelným duněním doprovázený výjezd úzkými uličkami do hor – tohle vám prostě žádná jiná značka nedokáže dát. V tomhle novém Monsteru 1100 Evo najdete navíc spoustu radostí moderního světa – ale nakonec vás bude zas a znova bavit jen to nejdůležitější – jeho hravost, hutnost a síla. To je ten trumf, kterýmu asi  jen těžko odolat.

…a víc už do kompletního testu do MH 6/2011, kterého se dočkáte na konci května.

Foto: Ducati

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno