Mám za sebou 160 km a už si vážně nepamatuju, kolikrát se mi Diavel zvednul za zadní. Nepočítal jsem ani ty akcelerační drifty, bylo jich moc. Nová Ducati na mě udělala dojem, ale to se dalo tak trochu čekat.
Dobře, že nejsme ve Švýcarsku. Za způsob, jakým jsem projel tímhle asi kilometrovým tunelem, by mě určitě zavřeli na 15 let. Ty dva kanóny, kterým ve fabrice říkají tlumiče výfuku, by bez problému rozpoutaly lavinu. Tunelem se rozléhá zlověstné dunění a kdyby bylo na vršku hory, skrz kterou se Španělé prokopali, dost sněhu, asi bych neměl kudy vyjet ven…
Ani nevím, čím začít. Diavel je tak napěchovaný adrenalinem, že jsem se pořád ještě nepřestal smát. Ten motor – to se zkrátka nedá ani pořádně převyprávět. 162 koní a skoro 128 Nm vám chce při každým otevření plynu vyrvat ruce z ramen. Akcelerace je děsivá, a to na každý kvalt. Ať už tam máte zařazeno, co chcete, stačí se jenom lehce dotknout plynu a jste o kilometr jinde, než jste byli před sekundou. Když mačkám tyhle písmena, musím nad tím stále jenom bezmocně kroutit hlavou.
Když jedete na 180 koňovém superbiku 1198S, nějak automaticky počítáte s tím, že to pojede strašně. To překvapení z výkonu Diavelu mě ale totálně uzemnilo a když jsem to poprvé na dvojku naplno otevřel, zalapal jsem po dechu. Nedělám si srandu, tohle je vážně pekelně rychlá bestie.
Dvěstě je tam hned a na krátkém úseku dálnice jsem viděl i číslovku 234 km/h. Na motorce, co má široký řidítka, nízko položený sedlo a kdybych neměl tolik zalomený kolena, klidně bych přísahal, že sedím na moderním čopru. Fuj, musím si dát sám facana, že mi něco takovýho vůbec vylezlo z pusy!
Pokud čtete Motohouse pravidelně, asi budete vědět, že nejsme zrovna příznivci moderní elektroniky, kterou teď cpou úplně všudě. A víte co? Tady mi vůbec nevadí a několikrát jsem byl vážně rád, že mě kontrola trakce plácla přes ruku, když jsem si nevšimnul mokrého asfaltu za 90° vracákem. Dneska mě nejednou zachránila od tutovýho průseru…
Můžete nad tím ohrnovat nos, jak chcete, ale tohle funguje vážně dobře. Perfektní věc je, že vás motorka do bezpečného nastavení elektroniky nijak nenutí. Levým ovladačem jsem si jednoduše vybral vypnutí ABS, kontrolu trakce a zvedání předního kola jsem poprosil, aby se chvilku nedívala a po vypnutí zapalování mi tohle nastavení zůstalo. Bezva. Žádné automatické vracení do defaultních (bezpečných) hodnot se tady nekoná. Tleskám!
A pokud se zrovna nechcete předvádět a ničit zadní, 240 mm širokou gumou, asfalt, stačí režim jízdy přepnout na Urban, což sníží výkon na 100 koní a rázem máte z motorku poslušnou a příjemnou kočičku. Nevibruje, necuká a nechce mi vyrazit řidítka z ruky.
Teď to důležitý – jezdí Diavel jako opravdická Ducati? No jeje! Ten balón roztažený na 8″ ráfku vůbec nevnímáte a motorka zatáčí radostně a s jistotou. Stopy se drží statečně a jediné, kdy vám připomene svoji velikost, je na rychlých překlápěčkách. Tady ji musíte lehce pobídnout koleny a přenášením váhy ve stupačkách. Líbilo se mi vedení předního kola. Z řidítek cítíte, co se děje s předním kolem, a to nebylo u Ducati v minulosti vždycky pravidlem.
Co chyby? Něco málo tady je. Hladové oko se rozsvítilo po asi 150 km, ale je pravda, že pomalu jsme skutečně nejeli. Na TFT displeji zůstala hodnota 7,2 l/100 km, což ale považuju za slušný výkon.
Stupačky by mohly být o malinko výš, několikrát jsem si škrtnul, ale zase – na tenhle typ motorky je možnost až 40° náklonu víc než dostatečná. Taky jsem čekal typicky italský (rozumějte protivný) zrcátka, ale tyhle jsou suprový. Vidíte v nich, kde jste byli a vůbec se neklepou.
Ano, Ducati Diavel je motorka, kterou muselo stvořit samo peklo. Není to ani hodinu, co jsem od něj vrátil klíče a už se mi stýská. Možná je to ta nejzbytečnější motorka na světě, a já ho chci. Ne, špatně – já ho potřebuju! Stačí vám to…?
Foto: Karel Táborský
