Hříšná rozkoš: Yamaha XV 750 Virago

31. října 2016 v 18:29

Autor: Honza Karásek
Fotografie: Karel Táborský

Velikost textu: smaller normal bigger

Andílci a jejich boubelaté prdelky. Jemnost, ale také trocha nabubřelosti. A Yamaha, která překonala veškeré nástrahy… ...

Byla to pro mě cesta proti času. Známého sedmpade Virago jsem si vypůjčil už odpoledne před tímto testem a odvezl si ho domů. Věřte mi, že v úctě a celý rozechvělý. Ještě ten samý večer jsem to pak nevydržel a dvakrát ho v garáži přeleštil, zkontroloval a znova přepucoval všechny ty jeho pochromované činčurinky. A bylo mi u toho dobře. Opět jako bych ucítil tu posvátnost chvilky, když jsem měl podobnou velkou motorku poprvé přes noc v garáži. To jsem se taky chodil do tmy přes okno koukat, jak se jí u nás spí. Ale co vám budu povídat, vždyť to znáte sami.

A ten pocit příjemné nervozity mě neopustil ani ráno. Lidi, já se na tu jízdu, jako před dvaceti lety, tak těšil, že jsem s sebou nevzal ani foťák na focení. Což jasně dokazuje, jak moc jsem z toho byl vyplesklej, protože to se mi za ty roky nestalo jednou jedinkrát!

 

Boubelka, a jaká pěkná!

Splnilo se nakonec moje očekávání? Byla to jízda přesně taková, jako bývala tehdy? To bublání, posez, vůně a barva světa okolo. Jasně, tady hrají hlavní roli vzpomínky. Dávám trochu víc plynu a motorka zazpívá písničku z nejsladších. Je totiž pořád mladá a i Carlos po krátkém svezení s očima plnýma radosti uzná: „Je jí sakra 23 roků, ale je to neuvěřitelný, jak je čistá. Motor v dokonalý kondici, skvěle se sbírá do otáček, nikde žádný výkonový díry, převodovka, jako když to padá do peřin. Ta motorka jako by se včera narodila. Neuvěřitelný...“ Sedíme tam oba jako dvě trubky a oba dva jsme z toho starýho Viraga paf. Víme, že bychom neměli, protože dnešní motorky umí mnohem víc věcí. Ale tahle motorka nám tu teď voní tou nejhříšnější rozkoší – rozuměj, nesmrtelností!

 

Bylo jich víc, ale Virago bylo jiné

Jaké to bylo před dvaceti lety, když jste si chtěli koupit japonského čopra? Na výběr jich nebylo zas tak moc a i ta kritéria byla trochu jiná, než jaké si dávají dnešní kupci. Shrnu to. Hodně se řešil tvar rámu a zda s chladičem, nebo bez. Předobrazem byl samozřejmě Harley, ovšem v té době pro našince takřka nedostižný ideál, protože nový či ojetý H-D stál tehdy pomalu víc než dnes.

A tak dělný lid, aby si naplnil své easy-rider sny, začal ve velkém nakupovat japonské čopříky. A při výběru se povětšinou používal následovný klíč: Honda Shadow byla nejelegantnější, ale spousta kluků nesnesla onen pohled na obří hranatý chladič, který zakrýval motor a vlastně celý předek motorky. Suzuki Intruder byla sice taky vodník, ale byla trochu syrovější a železnější a v inzerátech jich zas nebylo moc, takže byla exkluzivnější. Mimochodem díky tomu si tyhle čopry drží cenu vlastně stále až do dnešních dní. Jenže co já vím, tak hodně lidí nakonec od Intrudera odradilo velké úzké přední kolo, které mnohým u osmistovky pokovovalo kráječ na sýr. No, a pak tu bylo ještě Virago…

 

Skvělé předpoklady, stará škola

Samozřejmě dvouválec do V, to musí být. Velké plus – je vzduchem chlazený, takže mu předek nehyzdí chladič. Jednoduché plnění karburátorem, skvělý bublavý zvuk a přenos síly na zadní kolo naprosto bezúdržbovými kardany. Chtělo by se zvolat, že konečně vysněný ideál. Jenomže ouha. Japonci neomotali motor trubkami a na rám ho jen tak ledabyle zavěsili. Milovníci US originálu zůstali v němém úžasu a konsternováni.

Ono to však mělo své logické důvody. Virago vzniklo z legendárního modelu XV920, kde byl motor taky zavěšený. A taky tu byla otázka váhy, protože s kompletním ocelovým rámem „kolem dokola“ by bylo Virago ještě mnohem těžší, než je teď, a asi taky ještě mnohem vyšší. Proto z toho konstruktéři vybruslili tak, jak z toho vybruslili a vy jste měli podklad pro nekonečný počet debat. Při finální koupi pak mnozí z nás museli poprvé v životě zažít, jaké to je, udělat kompromis.

 

Pojďme ale do sedla

Toliko krátké vysvětlení, proč ji jeden miluje a druhý nenávidí. Dnes už to samozřejmě není tak vyhraněné jako před lety a tím, že se Virago dostává pomalu do kategorie YoungTimer, získává i ono jistý punc jedinečnosti a originality. Ovšem to zdaleka nejlepší a nejúžasnější zažijete (a uznáte), až když se uvelebíte za řídítky.

Startovní procedura. Jemně zatáhnout za sytič, srovnat řídítka do roviny a zmáčknout knoflík. Námi testované Virago naskočilo na první klik. Chvilku ji nechat zahřát, kontrolovat otáčky a ubrat na sytiči a můžeme jet. Ačkoli stála půl roku v garáži, je připravena okamžitě vyrazit.

O okouzlení motorem a čistotou jeho projevu už jsme se zmínili. Carlos k tomu dodává: „Holt byla to doba, kdy se ještě nehrálo na emise a motorky se uměle nedusily a všechno v nich se odehrávalo zdravě a tak, jak má. Proto to při troše péče a dobrém zacházení takhle pěkně vydrží.“ Motorka se i hezky svižně rozjíždí, má švih, čemuž samozřejmě hodně napomáhá i sluchový vjem, protože dodatečně montované laďáky tomu dodávají trochu té akustické brutality.

Sedlo je monumentální, prošívané a sedíte v něm zabořeni jak do pěny. Ruce přirozeně vysoko na řídítkách. Ani nohy nejsou dopředu nějak nesmyslně moc předkopnutý, takže je to vlastně pohodlný. Líbí se nám i možnost mechanického nastavení výšky předního plexi. Komfort především!

 

Co se nám na něm nakonec nelíbilo?

Motorka je svou stavbou vyšší, což s sebou vůči současné produkci nese lehký pocit nestability. Dnešní motorky povrch luxují, Virago se na něm tak lehce pohupuje, zatáčky mu ale jdou celkem obstojně, jen v těch pomalejších se musíte naučit mít maličko přidaný plyn (aby byla motorka v zátahu a řídítka neměla tendenci se zlomit).

Hodně dramatický však byly brzdy. Alespoň pro první okamžik. Ne, že by nefungovaly, ale k jejich alespoň částečné aktivaci musíte vyvinout tolik síly, že byste u moderních strojů s radiálními třmeny opustili motorku, jako by vás prakem vystřelil. Zatlačit, zamáčknout a ono to pak trochu přibrzdí. O nějaké pomoci zadní brzdou nemůže být řeči – 51 cm (!!!) dlouhá páčka propadne pod botou kamsi hluboko dolů a na zadní buben ani nezatlačí.

Jde ale o zvyk. Všichni to znáte u své motorky – má svá specifika. A v tomhle případě by to mohlo být trochu taky o repasy. Nové destičky ze současných materiálů a nové hadice by prospěly.

Posledním bolákem (nebo spíš boláčkem) u Viraga bude koroze. Trpí na to obzvláště kousky dovezené z Ameriky. A je to od prvního pohledu znatelné. Drobná napadení tímhle zlem najdete na celé motorce, bohužel se oxidace nezastavuje ani před chromem. Takže pucovat, konzervovat, starat se. A jak poznáte evropskou ojetinu od té kdysi americké? Jednoduché pravidlo říká, že za mořem se používal již od osmdesátých let 17místný VIN, kdežto u evropských identifikačních kódů bylo toto číslo do poloviny devadesátých let pouze 12místné.

Yamaha XV 750 Virago bylo na trhu od roku 1981 do sezony 1998, kdy ho nahradil nižší a zavalitější Drag Star. Ale to je už úplně jiná písnička.

 

VERDIKT

Jaká tedy zůstala po tomto testu chuť na jazyku? Nemůžu si pomoct, ale pro mě ta nejsladší. Ano, je to svezení poplatné své době, ale lze si ho náramně užít. Tolik pohodlí, masivnosti a vstřícnosti. Navíc s tak skvělým pocitem ze stavu samotné techniky, hlavně motoru. I po 24 sezonách bylo Virago nabučeným zdravým a zdatným chasníkem. A tak to přeci mělo vždycky být…

 

Díky čemu si Virago nespletete:

*vysoká přední vidlice

*litá kola

*motor „bez“ rámu

*kapkovitá nádrž vytrčená vzhůru

*boční chromové kapky krytů

*kulatá zátka na hlavě válce

*kardan

*pompézní sedlo

Motivace autora:

Vykašlete se na umělé nakupování zážitků. Neskákejte z letadel, nenechávejte se jako buchta vozit okolo pyramid, vykašlete se i na kurzy tanečních pro pokročilé. Vždyť všechno je to tak umělé. Pokud chcete opravdu utéct z nudy svých skoro padesáti let, pořiďte si nějaký takový stroj. A uvidíte! Jednak vás to za pár kaček pocitově vrátí do doby, kdy jste začínali (a kdy to bylo stejně nejlepší), jednak to pořád má co říct – jízdu si užijete, budete se muset sžít a naučit fungovat se svým strojem. Je to dřevní, ale je to opravdové. Každý, kdo opravdu motorky miluje, by měl mít v garáži takový stroj a věřte mi, že každá vyjížďka nebo jen nastartování bude pro vás vstupenkou k fantastické cestě časem zpět. Je v tom cit, a to u žádné z cestovek nekoupíte!


Hodnocení článku:
1 2 3 4 5

Sdílej

TwitterGoogleFacebookDeliciousLinkedinDigg

Fotografie

Diskuse: 3 komentáře

Honza Karásek (redakce) 30. listopadu 2016, 15:37 | 0 0

@jopo
To je hezkýýý, super, díky!

jopo 30. listopadu 2016, 12:55 | 0 0

Virago 1100
Ako študent som si ju vystrihol z časopisu Světa motorů, bola to láska na prví pohľad. Na 50-tku som si ju konečne kúpil a neľutujem.

Otto 31. října 2016, 18:33 | 0 0

Virago 1100
Mám jí teprve chvilku a do zimy už asi moc nenajedu,je to stařenka rok 86. Nemá to chybu a už se těším na jaro.


Přidat komentář:

Vážení čtenáři, o vaše názory velmi stojíme. Chceme, abyste se u nás cítili dobře, proto diskuse hlídáme a příspěvky, které jsou v rozporu s Kodexem diskutéra, mažeme.

TOPlist