Hledáte vykrystalizovanou esenci emocí, klasickou motorku bez cinkrlátek? Chcete oldschoolového čopra s úzkým velkým předním kolem, sedačkou nízko nad zemí a vysokými řídítky? Už nehledejte, Harley-Davidson Street Bob je přesně tím
Svět čoprů a cruiserů prošel za těch pár desetiletí mnoha změnami a módními vlnami, stejně jako jakékoliv jiné motorky. Nabral na rozmanitosti a dnes se pomalu od nachromovaných přeplácaných obrů začíná vracet zpátky k jednoduchosti a designové čistotě. Street Bob má jednu velkou výhodu, je přesně takový už od počátku svojí existence, tedy od roku 2006.
Pár detailů se sice změnilo, ale základ je stále jen to nejnutnější – velký véčkový dvouválec, jednoduchý kolébkový rám s dvojicí postranních tlumičů na bocích, úzká dlouhá vidle vedoucí 19palcové kolo a vysoká řídítka. Víc netřeba. Tedy ještě kýbl černé barvy, která přikryje nejen motor a olejovou nádrž pod sedlem, ale také ráfky kol, středový panel na nádrži nebo těleso předního světla. Prostě žádné předvádění.
Tato filozofie se ovšem dost tluče s lakováním, ve kterém je testovací motorka vyvedena. Červená Big Red Flake patří do kategorie laků Hard Handy Custom, což znamená jednobarevnou metalízu se třpytkami, kterou vám H-D za příplatek (u Street Boba 500 eur oproti základní černé) nabídne k vybraným modelům.
Někdo se může posmívat, že to vypadá jako lak na nehty a přiznám se, že i ve mně při prvním setkání hrklo, ovšem během pár hodin na slunci jsem si tu hru světla fakt oblíbil a kombinace střídmého základu a výrazného lakování mě začala bavit. Pro sezonu 2014 pak bude Street Bob v nabídce ve fialové Voodoo Purple Flake, která je snad ještě hezčí. Každopádně, pokud podobné výstřelky nestrpíte, je tu matná a lesklá černá nebo šedá metla.
HARLEY – Stará škola
Některé motorky rády klamou tělem, ale Street Bob takový není, na nic si nehraje. Vypadá jako pravověrný čopr a přesně tak se k vám také bude chovat. Jakmile přehodíte nohu přes sedačku, usadíte na ni svoji zadnici a pustíte se do startovacího procesu, přenese vás do svého světa, okamžitě vás vcucne do atmosféry chuligánství a zároveň klidu. Jakmile pak probudíte k životu jeho vzduchem chlazené srdce, stanou se další dvě věci.
Za prvé si začnete připadat, jako byste měli Parkinsona, protože se najednou třepete jak ratlík. Nemůže za to zákeřný Brit, ale to, že u řady Dyna Harley se záměrně nehraje na všechny ty vyvažováky a silentbloky. A tak na rozdíl od většiny ostatních modelů z Milwaukee se tady prostě motor pěkně klepe a s ním i ostatní části motorky a vás.
Některým z vás asi přijde chválení této vlastnosti jako nesmysl, ale já si za tím budu stát, takhle to má být, prostě to k tomuhle typu motorky patří a mě to baví. Možná to bude tím, že se klepu i normálně a tady to aspoň můžu svést na chování biku. 🙂 Druhá věc, která se odehraje, je naplnění vašich sluchovodů lahodným zvukem. I se sériovými výfuky má Street Bob lahodný bublák, žádné ševelítko.
HARLEY – Je o motoru
A tak na něm dřepíte, všechno se klepe, motor jako by chtěl vyskočit z rámu, řídítka skáčou dva cm sem a tam, držák SPZ musí každou chvíli umřít a všechno čeká na váš pokyn. Tím je zařazení jedničky, které je doplněno řádnou zvukovou odezvou, které Karas trefně říká „bum-bum“. Povolit spojku a ponořit se do toho naplno. A tady se dostáváme k podstatě věci. Tou je jednoznačně dnes už legendární Twin Cam, tedy velký motor H-D v poslední generaci. U Street Boba je, jako u jedné z posledních motorek amerického výrobce, montován ve verzi 96, tedy s objemem 1584 cm3. To se má ale už brzy změnit a letos si dokonce budete moct vybrat mezi Twin Camem 96 a 103 (1690 cm3). Rozdíl nějakých 350 eur rozhodně není nic zásadního. Ale víte, co vám řeknu? Devětšestka bohatě stačí a vůbec bych se za ni nestyděl.
Už to dávno není ten neposlušnej, vzpouzející se parchant, tenhle motor pohodově a bez keců táhne už od volnoběhu a nevyděsí nikoho. Nejlepší záběr a zvuk má mezi 2200 a 2600 otáčkami. Pak sice dál táhne jak drak, ale není to tak zábavné (pokud nechcete na semaforech deklasovat blbečka v nabušený káře). Po většinu času tak využívám setrvačnosti, jedu 2400 otáček a jen tak si přivrkávám, když se potřebuju vytáhnout ze zatáčky.
Na čtvrtou rychlost to znamená lehce nad 80 km/h, ale máme tu ještě další dva kvalty. Zarazili jste se, jak tohle všechno vím? Harley totiž před pár lety udělal chytrou věc a do jednořádkového displeje schovaného v analogovém tachometru přidal digitální otáčkoměr, který zároveň ukazuje zařazený rychlostní stupeň. Jednoduché a účelné, tady si nechcete nechtěně podřadit až na dvojku a pak čučet, jak ten velkej motor dokáže zabrzdit zadní kolo.
Asfalt vítězí nad gumou a emoce nad rozumem
Všechna tahle čísla a poznatky nedokážou popsat to, co dělá tenhle velkej dvouvál s vašimi vnitřnostmi. Kombinace vibrací, zvuku a 124 Nm točivého momentu s váma prostě zahejbe. Spousta lidí mluví o velkých Harlejích jako o nástrojích poklidné vyjížďky, ale na mě to, nevím proč, působí naprosto obráceně. Mám potřebu tu sílu využívat a bavit se tím, jak sedím nízko nad zemí.
A tak už v druhé zatáčce cítím, jak se guma na stupačce potkává s asfaltem a tenhle boj prohrává. V pravotočivé je to ještě zábavnější, protože tam se dřív dotknou vozovky výfuky (pozn. red. Ten kluk je fakt dement. Normálně motorku pořádně nenakloní, ale jak si může rozbít hubu, tak ho to baví.)
Čekali byste od předního devatenáctipalcového kola nějakou odezvu? Zapomeňte, v tomto případě je tady tak nějak do počtu, dělá si tak trochu, co chce. Ale to ničemu nevadí, protože tady je veškerá vaše váha soustředěna do sedačky a motorku řídíte pohybem pánve, takže je důležité, že víte, co se děje pod zadkem. A jelikož je zadní 160 mm guma nedaleko, víte to dobře. Stejná písnička je i kolem brzd. Přední osamocený kotouč něco dá, ale většinu toho stejně ubrzdíte zadkem a připomínky k tomu v tomto případě nebude mít ani ten nejdrzejší Sršeň.
Ptáte se na tlumiče? A co byste asi čekali? Chování vzduchových měchů? Tak toho se tady nedočkáte, Street Bob není žádná vyměklina. Většinu excesů českých silničářů sice pobere, ale nebude to bez mrknutí oka a občas se u toho ve vinglu trochu zapotíte, jak se pod váma celá motorka rozvlní. Ovšem jen do momentu, než si v hlavě přepnete páčku strachu do pozice „to je prostě normální“ a pak se tímhle chováním začnete vlastně bavit. Nerozumíte tomu? Tak cinkněte nejbližšímu dealerovi H-D a domluvte si zkušební jízdu. Věřte, že pochopíte.
HARLEY – Otázka stylu a ceny
Vidíte v mých slovech chválu a postrádáte kritiku? Ne, tak to není. Nebudu u téhle motorky dělat ani jedno. Tohle je prostě jeden z těch strojů, u kterých nemá smysl říkat, že je něco špatně anebo dobře. Je svůj, je takový, jaký je a nám nezbývá, než buď ho takového přijmout, nebo jít jinam.
Jestli bych na něm něco změnil, kdyby mi patřil? Na zadní blatník bych dal nosič, abych měl kde vozit pakování, a asi bych dal kratší černé výfuky a ulevil jí tím ještě trochu od chromu. Stejně tak nějaký jednodušší kryt sání, který by tolik nepoutal pozornost a naopak by dal vyniknout motoru. Všímáte si? Jen designové úpravy…
Zásadní otázkou je tedy, jestli si dovedu představit Street Boba jako svoji motorku. Dovedu. Čas, kdy budu jezdit na H-D, ještě nepřišel, ale já vím, že jednou do toho dozraju a pak tohle bude jeden z velkých adeptů. Miluju tu jeho jednoduchost a upřímnost. A ještě jedna věc. Street Bob je s cenou 14 tisíc eur nejlevnější variantou k pořízení velkého Haryka a zároveň se může směle postavit konkurenci z Japonska i Evropy. A to je silná kombinace.
A jak je naším zvykem, aby se vám lépe četlo, přidáváme i písničku …ZDE
Foto: Jan Karásek
