MH TEST: Moto Guzzi Nevada 750

V několika posledních číslech jsem se malinko ohlížel do minulosti, několikrát jsem si dokonce dopřál i ten luxus porovnat současné motorky s těmi už dávno zapomenutými. Myslím, že si to mohu dovolit, vždyť okolo testování mašin se motám už víc jak 15 let. Dnes ale zajdu v tomhle pendlování časem snad vůbec nejdál, kam jen to šlo. Projedu se na Nevadě

„Všechny ty současný retro stroje jsou výsměch, starým motorkám se jen jako by podobají a ve skutečnosti s nimi vlastně nemají zas tak moc společného. Všechno je to takový umělý a vyumělkovaný. Vlastně, až na tenhle jediný jeden kus. Moto Guzzi Nevada 750, jak to mám říct, to je ten pocit z jízdy, na který jsem vážně už skoro zapomněl. To je kurevsky známá jízda, jakou jsem tenkrát na mašinách zažíval,“ zapsal jsem si bloku krátce po tom, kdy jsem na ní na Kořenově vyrazil do studeného květnového ranního deště a pak už má óda na tuhle motorku jen a jen pokračovala.

Uvelebil jsem se v tom ohromném sedle, nohy divně překroutil do dvou (pod tělem) natlačených stupaček a ruce uvelebil na širokých pochromovaných řídítkách. Všichni, kdo jste začínali na motorkách v devadesátých letech jako já, určitě tenhle posez znáte: Yamaha 535 Virago, Kawasaki Vulcan 500, Suzuki GS450 Custom, to přesně jsou motorky z „tohohle těsta“. A Nevada 750, novinka modelového roku 2012, se jim tak absolutně a neskutečně podobá, až mě to v danou chvíli doopravdy dojímá.

Tužba, prosba, nářky

O to větší bylo zklamání, když jsem se dozvěděl, že české zastoupení MG nenasadí tuhle novou Nevadu 750 do flotily letošních testovaček. Tudíž že ono krátké svezení v Jizerkách byla jen taková ochutnávka, na kterou nebudu moct navázat. Že to bylo naposled, a pro mě tedy „minulost“ definitivně skončila.

„Sakra, sakra, sakra,“ tloukla mi ta myšlenka o dutoprázdno mý palice. Jak já to udělám? Mám si snad nalepit kníry a vloudit se do toho obchodu v roli potulného zákazníka? Nebo prostě jen čapnu flašku a uplatím kluky na servisu A-spiritu, aby mi ji ještě na chvíli půjčili… Já se prostě chci ještě jednou svízt, chci si to ještě jednou vychutnat. A co bych kecal, chci vám i popsat tu omamnou vůni motorek, kterou jsem kdysi tak prožíval.

Nakonec hlas mé lačnosti vyslyšel dlouhoprstý Somik a pomohl mi se k ní dostat. Jen na dva a půl dne a na omezené kilometry. Ale i tak… Bude to unikátní a jedinečný test, pohled na motorku, která vám dá něco, co už žádná jiná nedokáže dát. Čeká nás sakra labužnická vyjížďka.

Cesta pozpátku

„Takže, milé děti, jaké bývaly motorky v době, kdy jsem poznal vaši matku,“ začal by asi tenhle test proslovem Ted Mosby. A já mu na to hned odpovídám: „Zatraceně krátké, prosím vás…!“ A to je první dojem, který teď z Nevady mám. Ne, samotný pilot šizen není, jeho pozice je pevná, díky obřím rozměrům sedla až megaprostorná, ale všechno okolo, jako by se zdrclo. Nádrž mezi koleny je malilinkatá, prostor za řidičem (tedy místo pro spolujezdce) předpokládá parametry trpaslíka, kolena opřená o válce motoru, přední kolo jako bych měl zaseknuté mezi kolenama.

Ano, tyhle motorky byly přesně takové, dochází mi znova, vycházely podvozkově z normálních silničních modelů a americkým cruiserům se chtěly vlastně jen podobat. Rozvor 1445 mm, to se museli v Milwaukee smát. Jenomže hned vzápětí přichází přehodnocení hodnot, a to se zase budu chvilku (a hodně) smát já. Ano, je tu ta úplně neuvěřitelná ovladatelnost a vstřícnost v zatáčkách. Díky nizoučko položenému sedlu (těžišti) je postě radost nakládat.

Cítím se jako kapitán malého hamburského parníčku, chybí tady jenom na předloktí vytetovaná kotva. Každý oblouk, každá zatáčka je doslova pohádka. Slabá 130tka zadní guma je sice na dnešní dobu trochu nestandardní, ale o to větší je to zábava. Nazutý Metzeler Lasertec bude v kondici snad do nekonečna. Dva zadní tlumiče nechávají zadek v dostatečném hygienickém rozestupu od zadního kola a já si dopřávám tu slast nechat sebou maličko v zatáčkách houpat, občas se leknout „že tohle už mi vážně nedá“ a vůbec tady není žádná kontrola trakce, jen do stran se kývající motor, pár trubek, co si hrajou na podvozek, a já…

Blaho, nijak jinak se to nedá nazvat. To samé platí i ovládacích prvcích a páčkách. Nikde nic, nad čím byste museli dumat a mudrovat. Nejdůležitější údaje jen na kulatých budících, a mimochodem, právě při pohledu na ně mi znova dochází, jak jsme za ty poslední roky zhovadili a zhloupli. Nevidím digitálně napsanou 50 a v obci prostě tápu – než si dokážu na analogovém ciferníku správně najít hranici povoleného, už je většinou konec a cedule s názvem vesničky přeškrtnutá. Ach, bože…

Kam s ní…

Stavím Nevadu tam, kam patří, tedy daleko od ostatních motorek a přemýšlím: „Jak moc může být takováhle motorka v současným poblázněným světě úspěšná?“ Designově určitě utrpěla tím, že její kopii obšlehla asijská produkce a podle Nevady se staví ty nejošklivější kopie a v zemích, kde bych si nedovolil koupit ventilek do jízdního kola.

To je svým způsobem škoda, protože tím pádem z maličké Guzzi tak trochu vyprchala potřebná exkluzivita. Není jedinečná a je i tak trochu zaměnitelná. Tedy samozřejmě v očích okolo jdoucího laika. Vůbec vás pak při pohledu na ni nenapadne, že by to byla kdovíjak drahá motorka.

Pojďme na slovíčko k tomu novému, proč Nevadu představujeme jako novinku. Je tu nový motor. Italové ho představili letos na jaře, je to klasická V-2 objem 744 ccm, ale v převážné míře inovovaná. Pro pamětníky starých časů – majitelé současných Nevad už například nemusí při studeném startu donekonečna laborovat se sytičem, je tady přesnější vstřikování, motor teď má nově i menší spotřebu a nějakých 51 koní.

Reálný stav? Studené startování je stále v Guzzi stylu. Koktá, hází sebou, a než se ohřeje, je ochoten i při rozjezdu chcípnout. A to je dobře, protože jste nuceni vžít se do motorky. Převodovka také není úplný high-tech – občas trefíte falešný kvalt (tedy, než chytíte ten grif), ale ani na to se tu nehraje, pro milovníky quickshifteru tahle motorka není určená. A vůbec, víc si povíme za deset let…

A je vůbec něco, co tahle motorka nezvládne? Nad 130 km/h na dálnici už z ní jde strach. Krátký rozvor a pérování už to nepobírají, a i když by motor asi pokračoval ve zrychlování, pravá ruka na heftu včas naznačí, že to za to nestojí.

Verdikt

Víte, dál už o ní není tak moc co psát. Podívejte se na obrázky a pochopíte. Kulaté světlo, před motorem ocelové padáky, vyplétaná kola, vzadu chromovaný nosič. Je to motorka, která si nese svůj vlastní styl. Z výfukových koncovek se line jemný bublavý zvuk, a poznáte si ji všude, už jenom proto, že ji budete mít rád.

Je to a vždycky byla stylově-účelná motorka: pro Itala v sandálech na nákup, pro tlustého Siciliána na cestu pro odpolední várku nábojnic a pro křehkou brunetku z Milána na cestu ze školy. Odpolední kafe, žádné cestování okolo zeměkoule a večer ji s lehkou hlavou zaparkovat před barák.

Berme ji tak. U nás z ní pak můžeme navíc cítit podtext a vůni prvních motorek, které jsme sem začali tahat po roce 89´. Vůbec nikdo tomu tady tehdy nerozuměl, nikdo neměl zkušenosti, ale všichni jsme byli ohromeni a chtěli mít doma „velký“ čtyřtakt. Snaha mít velkou motorku s duší však trvá, takže proč by podobné nostalgiky nemohla Nevada oslovovat i dál.

Fakt si to dovedu představit. Pokud bych chtěl motorku na občasné zabrblání a s tuplovanou porcí absolutní ovladatelnosti, o které si například další novinka 2012 Moto Guzzi V7 může nechat jenom zdát!, pak bych asi neváhal. Po majiteli se tady vlastně vůbec nic nechce, snad jen to, aby byl trošku menší postavy.

Stojí jen nepatrně pod dvě stě tisíc. Je to originál a má svůj neopakovatelný půvab. Není pro každého, je pro ty, kteří ji dokážou mít rádi a dovedou si ji vychutnat. Děkuji moc za tuhle příležitost, že jsem mezi nimi mohl být i já!

Doba, ze které Nevada přichází:

Vzpomínky většiny našinců na Nevadu budou asi spjaté s přelomem osmdesátých a devadesátých let. Jaká to tedy byla doba? A hlavně, jaké lidi měla tehdy oslovit tahle motorka?

 Muzika – jestliže se dneska někdo trápí s pirátstvím v hudebním průmyslu, měl by si připustit, že v českých zemích je to už léty ozkoušená a prověřená praktika. Tehdy totiž před 25 lety muzika k mání nebyla, a tak jsme šmelili kazety a nahrávali si dobrý kousky od kamaráda. To se dělalo na takzvané magnetofonové pásky, ty měly kapacitu většinou 90 minut, což byla dvě alba. Dneska má krabici těchle kazet na půdě asi každý, ale nemáme si je na čem přehrávat…

 Města – kdybyste se dnes přesunuli v čase zpět do Prahy roku 89´, asi by vám maličko spadla brada. Šedé špinavé město plné otlučených fasád, naštvaní lidé, nepohoda. Dneska je svět barevnější, někdy možná až moc 🙂

 Počítačové hry – Super Mario se proháněl dokola po římsách celého světa a obrovské skleněné monitory počítačů pomalu objevovaly svět prvních obrazových prezentací a textotých editorů.

 Holky – holky byly tenkrát jiný. Chodily tak divně rozcuchaný, měly větší zadky, než mají ty dnešní, a jejich hlavní zábavou bylo se v devatenácti vdát. Příšerná doba…

Foto: Karel Táborský