Malý Triple nebývá tím prvoplánovým objektem touhy po nahaté motorce. Ovšem jenom do chvíle, než se poprvé svezete a začnete vřískat nadšením
Ta motorka má nerva. A pořádnýho. Je jako třídní grázl na dětským hřišti. Neposedí, lítá v otáčkách sem a tam a maličko skrz sedačku brní do částí těla, kde to není protivné. Právě naopak, je radost si s ním pohrávat a využívat i toho posledního koně, kterýho z něj vyždímáte.
Triumph využívá řadový tříválcový motor, který v sobě kombinuje výhody dvouválců a čtyřválců. Poskytuje vysoký točivý moment už od nejnižších otáček a přitom si zachovává výkonovou špičku. Díky kompaktní konstrukci tří válců vedle sebe má motorka mimořádně úzkou stavbu.
Není moc motorek, na kterých byste od chvíle, kdy crknete do startéru, až do vyklopení bočního stojánku měli pocit, že nad nimi máte úplnou kontrolu. Ten pocit je dokonalý, a když ho jednou zažijete, budete ho pak donekonečna hledat. Recept je, zdá se, jednoduchý – správně výkonný motor, dobrá jezdecká pozice, nízká hmotnost a malé rozměry.
Všechno tohle menší Triple má a díky tomu může rozdávat radost na všechny strany. Je to motorka s dobrou náladou, a to tady dneska nemáme ani nejvyšší verzi R s lepším podvozkem a brzdou a musíme se spokojit se standardem. Když ale máte tak dobrý základ, vlastně není nad čím žehrat.
Co je podstatné
Zvuk, hbitost a lačnost po otáčkách. Tenhle řadový tříválec chce točit. Vůbec nevadí, že na papíře má jen (pro někoho bez mozku) trapných 106 koní. Jakmile jednou otočíte plynem, zapomenete na technickou tabulku a začnete se bavit. Asi by z něj šlo dostat o kousek víc, ale na to je tady větší Street s objemem 1050. Proč hledat něco, co nepotřebujete.
Tohle je dokonalá porce na jízdu, která vám bude rezonovat v uších ještě dlouho potom, co bude mašina pomalu chladnout v temné garáži. Klíčem k ohromné a zasloužené popularitě je ta lačnost, kterou vás neustále bude ponoukat k přidávání i tam, kde by to nemělo být možné.
Abyste se pořádně pokochali tím jadrným agregátem, stačí nechat líznout ručičku otáčkoměru osm tisíc a už to tam sázíte. Teprve potom přijde plný zátah. Předek se lehce přizvedne – ne moc, jen tak, aby zlehklo řízení – a pak už jen další a další kvalt.
Vzteklost tříhrnku
Tříválec hrčí a dává najevo, jak moc se mu tohle líbí. Není to motorka pro někoho, kdo by chtěl jen tak korzovat krajinou bez nejmenšího náznaku zlobivosti. Tohle je opravdovej čert. Je vzteklej, výbušnej, takovej veselej neposeda. Na opatrný otočení heftem reaguje přátelsky a nechce vás za každou cenu děsit.
Otočte ale trochu víc a zažijete pravý peklo. Modrý diody u otáčkoměru se postupně rozsvítí jako startovací stromeček na dragsterech a motorka vypálí dopředu. Oproti Daytoně 675, ze který má půjčený motor, dostal díky jiným profilům vaček víc síly ve středních otáčkách a je to fakticky znát. Krátce poskládaná převodovka řadí pěkně, čistě a nevyžaduje sílu. Je to příjemný a hlavně efektivní.
Motorka tak získala obrovskou chuť po zrychlování, aniž by to ale bylo na dálnici protivný. Ve 150 na šestku točí přijatelných devět tisíc, což není nijak šílený číslo, který by poslalo spotřebu paliva někam za hranici deseti litrů na sto. Jasně, hladovost po točkách generuje větší apetit po šťávě, ale do sedmi se vejdete. Když už jsme ale u tý dálnice, tak vám radím dobře – vyhýbejte se jim. Street se na ní necítí dobře a pro vás to bude opravdový utrpení. Nápor větru je dost velký a dlouhodobě to vydržet nejde. Je čas ho poslat do zatáček.
Stabilita s hravostí
Výborné vyvážení celého šasi nevykazuje žádné neřesti, které by z lehkosti a agresivní geometrie mohly plynout. Je pravda, že na hrbolech si trochu povyskočí a umí i zavrtět rejdy, ale všechno je to v mezích slušného chování. Za všech okolností je poslušný a ať mu předhodíte cokoliv, umí si s tím poradit a je jedno, jestli je to vymlácená silnice za barákem, nebo dokonale rovný autodrom.
Samozřejmě, je potřeba vybírat takové tratě, kde se může zužitkovat jeho chuť točit se a dát tak vyniknout lehounké ovladatelnosti. Brno mu se svými dlouhými rovinkami moc nesedí, ale Most nebo ještě lépe Vysoké Mýto je to pravý místo.
Díky rychlému řízení, které není přecitlivělé, se dá doslova přehazovat v rukách a jde s ním mlátit do hlubokých náklonů. Na celé té show je zdaleka nejlepší to, že se vás motorka nesnaží přerůst ani nahlas nenaznačuje své limity. Prostě funguje. Několikrát jsme jezdili i na verzi R a tam je znát, že podvozek je o maličko víc soustředěný a dokáže lépe filtrovat to, co mu předhodíte.
Problém to ale není, i základ funguje spolehlivě. Dokonce i obyčejné brzdy mají slušný zákus a dávkovatelnost, které se sice nemůžou měřit s radiálními třmeny Brembo, nicméně stěžovat si na ně nebudete.
Volnomyšlenkář
Několikrát jsem se setkal s názorem, že malý Triple je takový zženštělý. Pravda, viděl jsem na něm jezdit spoustu holek, ale takové nálepkování by byla chyba. Je to prostě mimořádně povedená motorka, žádostivá pro hodně lidí. Děvčata dobře dosáhnou na zem a díky nízké hmotnosti se nebudou prát se zbytečnou váhou. Navíc ty lehké vibrace se holčinám líbí…
A je i celkem praktická. Je tady slušné místo pro spolujezdce a jako stroj na každodenní řádění má naše absolutní doporučení. To, co všechno dokáže ustát, je mimořádně působivé. A co zbytek? Llíbí se nám design budíků, ale jejich ovládání je na palici.
Na první pohled tady jsou všechny potřebný informace a i pár extra fičur (měřič časů kola, průměrná rychlost nebo spotřeba), ale dostat se k nim není vůbec intuitivní. A pokud se naučíte všechno jakž takž používat, vyresetovat všechny hodnoty není možný bez toho, abyste si doma na záchodě řádně nastudovali manuál. To nám leze na nervy pokaždý, co ho máme v spárech.
Je to palba!
Street Triple dává pocit, že jste v každém okamžiku pánem situace, a proto můžete jet vážně rychle. Dokonce i tak, že se to dá směle označit za čistě nespolečenské chování. Ta motorka už ale jiná nebude. A proto ji máme rádi. Navíc ten zvuk rozzuřeného tříválce je prostě soda! Triple má duši a je radost na něm jezdit.
Foto: archiv
