Zajímá vás, jak probíhá natáčení reportáží do Autosalonu na Primě? U jedné takové jsme byli a na vlastní pot okusili, že svět pohyblivých obrázků není vůbec žádná sranda.
Úkol byl jasný – vyrazit do italského města Varese, půjčit si tam několik fajnových motorek od MV Agusty a dát jim na místních silnicích pořádně do těla. A během toho samozřejmě natočit reportáž pro Primu a udělat i hezký obrázky pro náš časák.
Úterý 22.30
Plán je takový, že vyrazíme na noc a napálíme to přes Německo a Brenner dolů na Milano. Vyhneme se tak frontám u Mnichova, nebo alespoň jsme si to mysleli. Jedou dvě auta – já, Honza, Pepa a Blanka v půjčené Oktávce, filmaři mají dodávku. Na německé dálnici dáváme obligátní „top speed party“, bez toho se žádná správná expedice nemůže obejít. Plně naložená Škodovka jde hravě přes dvě kila, což je psychologická hranice pro rozzářený úsměvy celé posádky. Trochu si postojíme u Mnichova, spořádaně projedeme Rakouskem a na Brenneru nás ani nepřekvapil sníh, což je vlastně malý zázrak. Svěží strava čerpacích stanic nás drží v bdělém stavu. Musíme to dát.
Středa 8.40
Parkujeme u hotelu a podle předchozí domluvy máme jen pár hodin na spánek. Všechno ale mění vrátnej u továrny, který nám s úsměvem sděluje, že tady skoro nikdo není (dovolená, prázdniny nebo se jim prostě dnes nechtělo přijít do práce, to nevíme), a tak z plánované prohlídky prostor fabriky nebude nic. To nás sice mrzí, ale při pohledu do oken dvou hal o velikosti Lidlu jsme zase o tolik nepřišli. Všude staré zelené soustruhy (takové ty klasické, které si můžete pamatovat ještě ze školy), poházené krabice a evidentní chaos – prostě Italové, jinak to ani být nemůže. Rozhodnutí sebrat pět motorek a vypadnout někam do hor padlo okamžitě. Dnes se spát nebude…
Středa 13.00
Je to krásnej pohled. Před červenýma vratama dílny stojí to, kvůli čemu jsme přijeli. Velká Brutale 1090RR, dvojice menších Brutalek 800 a 675, nádherná F3 800 a nová Rivale, na kterou jsem byl natěšenej už od chvíle, kdy jsem poprvé viděl její božskej zadek. Máte smůlu, tu nedám z ruky. Alessia nám na papír kreslí několik kruháčů, přes který se musíme dostat, abychom vypadnuli z města a dojeli na pěknou silnici. Instrukce vypadaly docela snadně, ale trvalo přesně dvě minuty, než jsme se ztratili… Poučení č. 1 zní: Pokud věříš navigaci, mrkni na její nastavení a nikdy se neřiď podle nejkratší trasy, protože ta bude stoprocentně stát za prd. Ty uličky, kterýma nás vedla, byly pro Caravellu skoro smrtelný. Jednou musíme dokonce sklopit zrcátka, protože jinak by se neprotáhla. Peklo. Všem motorkám hučí větráky, nám tečou čůrky potu mezi půlky a od nekonečnýho spojkování už pěkně bolí zápěstí. Sakra, měl jsem za to, že jsme se přijeli skvěle povozit, a ne zažívat muka na motorkách, který neumí nic jinýho než jezdit rychle.
Středa 15.40
Konečně jsme z toho pekla venku a nacházíme krásnou hospůdku vedle dostihovýho závodiště. Tady se budou točit nějaký statický záběry motorek a taky mluvení. Zvukař David je asi nejklidnější člověk, kterého jsem kdy potkal, a tak nám citlivě a poklidně připevňuje porty. Všechno musí být perfektní, proto se hodně často dlouze čeká na dokonalý podmínky. Záběr může zkazit prakticky cokoliv – od prolétajícího letadla přes kolemjdoucího až po psa, kterej se před objektivem kamery rozhodnul pochcat odpadkovej koš.
Říct něco smysluplnýho do kamery taky není nic lehkýho, ale naštěstí je tady zkušenej rutinér Pepa, takže z nás rozumy dostává spíš formou pokecu, než aby to bylo zbytečně moc strojený. Jakmile totiž začne hrát „neherec“, vypadá to blbě. Pohled na motorky s krásným pozadím hor je fascinující, i když se všichni shodujeme na tom, že zatím to svezení nebylo bůhvíjaký. Dokonce i Sršeň vzácně souhlasí, což je něco, co bych moc nečekal. Je už pozdní večer, takže se vracíme na hotel a máme před sebou nelehkej úkol – najít nějakou super silnici na natočení jízdních záběrů a nafocení fantastických obrázků. Po posilnění místním hnusně chutnajícím pivem bereme tablety a hledáme silnice, který by pro naše věci byly vhodný. Místní průvodce bikera naznačuje zamotanou silnici kolem přehrady, to vypadá dobře. Ráno uvidíme, jestli jsme měli štěstí.
Čtvrtek 8.00
Vyrážíme brzo. V továrně si ještě necháme motorky natankovat a dofouknout gumy, protože včera mě Rivale tím zavíráním řízení pěkně štvala. V dílně nám mecháňa ukazuje Dragstera s unikátním lakem, který patří samotnému mladému pánovi Giovanimu Castiglionimu. Ten do práce jezdí černým G63 AMG na 24″ ráfcích, jako pravej „taliánskej kápo. V dílně si všímám nenápadně vypadající Rivale, která je nastrojená do cestovního kabátu. Má vyšší plexi, jiné sedlo a dvojici bočních kufrů. Na boku má napsáno Stradale a je to novinka pro rok 2015 – evidentní konkurence pro Hyperstradu od Ducati. Tohle jsme rozhodně vidět neměli a stát se to u BMW, určitě by ho za úsvitu popravili… Borec nám jenom s úsměvem ukázal na dveře a pravil: „Eee, iz okay. Go riding.“
Čtvrtek 10.00
Už se mi z těch vracáků dělá šoufl, kam nás ten bikerskej průvodce do prdele poslal? Tohle přece nemůžou myslet vážně. Ještě jsem nepřekročil stovku a Rivale nejela na vyšší než třetí rychlost. Tohle se vážně nepovedlo, ale na hledání lepší trasy prostě nemáme čas. Musí nám stačit tahle sice kvalitní, ale hodně úzká motanice v horách. Ale aspoň tady budeme mít klid na práci. Kluci na motorky montují GoPro a my teď máme za úkol jediné – natočit nějaké onboard záběry. Jezdíme jeden kvalitní úsek pořád dokola, stavíme motorky na zadní, děláme smyky. Prostě kravíme. Kdybych chtěl být hnidopich, řekl bych, že Rivale trpí několika problémy. Tím zdaleka největším je ale dodávka výkonu a reakce na plyn. Místo toho, abych se skvěle bavil, většinu času hlasitě nadávám nad cukajícím vstřikováním. Když je kameraman spokojený, děláme ještě nějaké „kecací“ záběry, které se nakonec protáhnuly na celé dvě hodiny. Znovu porty, znovu pokažené snímky, přeřeky, nesmysly. A to ještě nemáme hotové fotky a natáčení zatáček „z ruky“.
Čtvrtek 15.40
Tohle vypadá fakt dobře. Rychlá vlásenka zakončená vracákem na jedničku, po kterém je prudké stoupání. Tady to musíme dát! Briskně skáču na Rivale, protože jí chci dát ještě šanci. Ze zatáčky je její motor ultra-silný. I na dvojku se zvedá, a i když se na zadním velmi těžko kontroluje (moc to nešlo ani Pepkovi, a to už je co říct), brzdné smyky do zatáčky jsou skvělé. Rád bych měl na záběrech i nějaké stoppie, ale to mi vůbec nejde. Josef se už na to moje trápení nemůže dívat, a přesto, že jsem posranej strachy, si za něj sedám. Hned napoprvé dáváme na osmistovkové Brutale asi stometrové stoppie – umí to, parchant jeden.
Snažím se zapamatovat všechny zákonitosti a dostat do mozkovny jeho rady. Je to mnohem lepší, což mi dělá radost. Teď musíme natočit každou motorku, takže máme do večera co dělat. Kameraman střídá pozice, místa i pohledy. Honza s foťákem pobíhá kolem a mačká. Pokud vás zajímá, kolik se toho za takový den natočí, tak je to standardně něco kolem dvou hodin obrazového materiálu. Dnes je víc motorek, takže se počítadlo zastavilo až na skoro třech hodinách! A z toho se ve střižně udělá asi sedmiminutová reportáž. Pokud je to nutné, dělají se ještě voiceovery (dodatečný čtený komentář), hudba a efekty. Od této chvíle už nemáte nad výsledkem žádnou kontrolu, všechno je na střihačovi.
Čtvrtek 21.30
Motorky se s dnešním dnem vypořádaly rozhodně líp než my. Jsme unavení, ale spokojení, že máme natáčení hotové. Ze skvělý projížďky sice moc nezbylo, ale zase jsme viděli moc pěkný místa. U jezera děláme ještě nějaké fotky, protože takový západ slunce nad vodní hladinou je prostě fajnová chvilka, o kterou nechceme přijít. Kochali jsme se docela dlouho, potom vracíme mašiny zpátky do fabriky, kde už je jenom s nohama nahoře hlídající vrátnej. S díky vracíme klíče a po pár pivech padáme na hubu. Brzy ráno totiž vyrážíme na 900 km dlouhou cestu do Čech. Tentokrát si to dáme přes Švýcarsko, kde sice nenávidí jakoukoliv věc se spalovacím motorem a překročení rychlosti se tady trestá 25 lety v nápravném zařízení s nejvyšší ostrahou, ale je to blíž než přes Rakousko a nehodláme se nikam hnát. Byla to fajn zkušenost, vyzkoušet si natáčení. Oproti focení je to všechno o dost náročnější a delší. Všechno musí klapnout. Od této chvíle už nikdy nebudu nadávat, že mi v reportáži chybělo tohle a tamto, protože už vím, jaká pakárna to je.
A tohle je výsledná reportáž…
Foto: okruhari.cz
