Dlouhé cruisery s rozměrnými kapotami, integrovanými kufry a nízkými zadky dnes stojí tak trochu na okraji zájmu. A přesto se dá narazit na hodně zajímavou motorku tohoto stylu, která zaujme designem i špičkovým zpracováním, a to dokonce na domácím písečku
Bagger, to je dlouhá nízká stavba, vpředu velká kapota kolem světel, vzadu kufry a dlouhý zadní blatník, dost často spojené do jedné rozlehlé plochy a k tomu velké vzduchem chlazené véčko, většinou označené dvojicí magických písmen H-D. Anebo ne? Tak zrovna tady něco nehraje – v kolínské dílně Leoše Votruby alias Boba to pojali trochu jinak.
Tahle motorka má kapalinou chlazený motor, je to tedy V-Rod. „Motorku si u mě nechal postavit jeden z majitelů Harley’s Baru Luděk Ohem, který se věnuje dragsterům. Hodně cestuje, a tak viděl baggerů v životě dost a zatoužil po takovém stroji. Zároveň měl ale doma zrovna dva přebytečné V-Rody. Zrodila se tedy myšlenka postavit se k téhle klasice z trochu jiného úhlu,“ vysvětluje Bob počáteční zdroj inspirace.
Dvakrát dragster, jednou cesťák
Zmiňovaná dvojice V-Rodů, kterou Luděk vlastnil, byla dvojicí závodní, takže motorky upravené na dragstery. Převrtaný objem, nadupané motory, u jednoho turbo, to se zdálo jako ideální pro neobvyklou cestovní motorku. A tak v Kolíně obě tyto motorky přistály spolu s krabicí dílů ze Street Glide, o kterých si Luděk myslel, že půjdou snadno napasovat na V-Roda.
„Na první pohled se to mohlo zdát jednoduchý, vzít kapotu ze Streetky, kufry z policejní Glidy a nějak to tam napasovat, jenže realita byla samozřejmě někde úplně jinde. Navíc já nemám ve zvyku dělat věci polovičatě. Naštěstí byl Luděk rozumnej a hodně se do vývoje téhle motorky zapojil, takže viděl, že takhle to nepůjde,“ popisuje Bob. Šlo se tedy složitější cestou.
Základem všeho bylo samozřejmě kompletní odstrojení motorky na kost. Rám potřeboval lak, spousta dílů očistit a dát do původního stavu. Podvozek i kola zůstaly v sérii, protože ani jeden z pánů netoužil po rapidní změně jízdních vlastností. Samozřejmě je to motorka, která má zaujmout, ale zároveň na ní chce Luděk normálně jezdit. Jedinou změnou tak bylo nalakování originálních kol do černého matu, což jim opticky hodně pomohlo.
Pár bezesných nocí
Nejzásadnější samozřejmě byly v tomto případě kapoty. A šlo nejen o jejich tvary a výrobu, ale také jejich uchycení. Pod zadní částí s blatníkem a kufry se tak ukrývá propracovaná konstrukce, která celou tuhle srandu nese. Originální rám končí za tlumiči, takže napasovat tam nosnou konstrukci přineslo Bobovi pár bezesných nocí. Jeden by neřekl, kolik úskalí to s sebou nese, když pak musíte řešit každou drobnost, jako je třeba vedení táhla zadní brzdy.
Kufry jsou upravované lamináty, blatník z plechu, oboje Bobova práce. Hodně zajímavým detailem jsou výfuky, jejichž koncovky vylézají z kufrů. „Už mě štvalo koukat se na neustále se opakující rovné roury vyčuhující za kufry, chtěl jsem to udělat jinak, zajímavě. Takže jsem z původních dvou výfuků na jedné straně rozvedl na každou stranu jeden a pohrál si s jejich vedením až do zadní části kufrů,“ vysvětluje Bob.
Zásadní práce s laminátem, ale také nosnou konstrukcí se odehrála i na předku. Tady si Bob vyhrál s tvarem kapoty, který je naprosto čistý a nic ho nenarušuje. Tomu odpovídají také schované LEDkové blinkry. Laminát pak také našel svoje místo na krytu místo nádrže, oproti původnímu je Bobův širší, aby překrýval rámové trubky. Všechny části kapotáže se později nastěhovaly do dílny Olafa Pugnera, který, jak je mu tradiční, vyšvihnul naprosto precizní a úchvatné lakování se spoustou zajímavých detailů.
Trable a vítězství
Hodně zvláštním prvkem je čalounění sedla. Ti z vás, kteří tuší, že Pařížská není jen šlehačka, ale také ulice v Praze a že tady sídlí řada luxusních butiků, poznají znak módní firmy Gucci. „Já vůbec netušil, o co jde, ale Luděk to tak chtěl a sháněl ten materiál tak dlouho, až se s ním jednou objevil ve dveřích. A měl bys vidět tu show, jakou zrovna to sedlo nadělalo na výstavě customů ve Vídni. Snad každej tam věděl, o co jde, a spoustu lidí nad tím nápadem žaslo,“ doplňuje informace Bob. Světu módního průmyslu sice zrovna nepodléhám, ale je fakt, že to vypadá luxusně a nápad je to neobvyklý, takže potlesk.
Velké trable nadělal již zmiňovaný nadupaný dragsterový motor. Když byla motorka skoro hotová a šlo se na ladění, prostě v něm zakukalo a bylo po něm. Následovala tedy komplet rozborka. Pak se povedlo sehnat sériový motor i s jednotkou a převodovkou, takže už to sice nebude taková bestie, ale aspoň by to mělo jezdit. Mělo, jenže pak zase zakukalo ve „stoprocentní stav“ převodovce a další úkol byl na stole. V souvislosti s motorem a elektronikou se řešil také budík a pánové usoudili, že bude rozumné použít ten originální, ke kterému Bob dodělal hodně povedená řídítka.
Nakonec to všechno spasovat dohromady, pod sedlo hodit větší nádrž, když už je to ten cesťák, vypulírovat a mohlo se vyrazit na soutěže. Jako první byla zmiňovaná Vídeň, odkud vloni přivezl Bob první místo mezi V-Rody, následovala letošní pražská Bohemian Custom Bike, kde GT dostalo zlatou medaili v kategorii Modified Harley. Podle mě zaslouženě. Za prvé je to perfektně udělaná motorka. Nejen, že všechno lícuje a je dobře zpracovaná, ale Bob zapojil řádně i hlavu, takže každá věc dává smysl. Za druhé se Bob nebál a pustil se jinou cestou, než je v kategorii baggerů obvyklé. Za třetí udělal radost tomu malýmu velkýmu klukovi, kterej se skrývá v majiteli motorky, a o to jde v první řadě.
By Bob… Leoš Votruba
Kolínský Leoš Votruba, kterého celý customový svět zná jako Boba, už dokázal nejednou překvapit. Zajímavé nápady a hlavně naprosto precizní zpracování jeho motorek ho dokázaly vystřelit na evropskou úroveň, nejednou se podíval na prestižní customérské soutěže. Kolem motorek se motá, co se vrátil z vojny, tedy od roku 1989, kdy se pustil do svého prvního Harleje. Natvrdo, tedy jako práci, má motorky nějakých pětadvacet let. Tedy spíš jako jednu z prací, ještě k tomu má hlavní poměr jako specialista u O2. „Kolik motorek jsem udělal? To nedokážu spočítat, a upřímně, je mi to jedno. O tohle číslo vůbec nejde. Důležitý je, že to ještě furt baví mě a ty lidi, pro který to dělám,“ směje se po mojí otázce na počet dokončených staveb.
„A poháry ze soutěží? Jasně, že jsou důležitý. Je to ocenění tvojí práce a prestiž, že se to líbí i lidem, který taky staví. Ale v zásadě jde vždycky o to přijmout novou výzvu a co nejlíp se jí zhostit a teprve pak se snažit o pohár“. A pár jich Bob na policích v dílně má. Kromě zmiňovaných, které dostal za GT, v poslední době přistály také za Monkey Captain America, která třeba v Budapešti kralovala svojí kategorii.
Bobův svatostánek se ukrývá na konci Kolína v bývalém statku z roku 1883, s velkým dvorem a přilehlými dílnami. Pro milovníka klasiky ráj. Nejen, že je na dílně rozestavěná pětice motorek (a rozhodně ne jen tak ledajakých), ale v dalších místnostech se najde ještě pár specialitek, jako starý Gold Wing nebo dvoutaktní Suzuki GT750. K tomu velké regály se starými nádržemi a díly a hlavně spousta mašin. „Chci si toho co nejvíc udělat na všech motorkách sám, ať jsou v tom moje nápady i moje ruce.
Zároveň ale každou motorku řeším s investory jako celek, chci, aby se zapojili do vývoje. Vždyť jde o splnění jejich snu, musí v tom být i kus jich,“ zakončuje naše příjemné povídání nad kafem. Mimochodem, kafe bude jednou z dalších výzev, Boba café racery baví a rád by opustil svoje cruiserovsko-čoprovské koleje a podíval se i na tenhle kopec. Těším se na výsledek.
Foto: autor
