Móda, rozmar nebo jednoduše logický stav? Možná už jsme té dokonalosti skutečně tak moc nabažení, že se chceme podvědomě vrátit ke kořenům
Pořád mi to nějak nedochází. Kolínkáři se ženou za co největšími výkony, čopraři za co největšími objemy, cestovatelé za co nejpohodlnější ergonomií – stále víc a nahoru, motorky, které neudělají co nejvíc jízdních operací za vás, jako by ani neměly šanci. Ale všichni svorně zmlknou a s důstojností hledí, když vedle nich zastaví retro motorka, a čím víc je to podobné veteránu, tím je to poklidné ticho delší a tím víc je na všech vidět, že to milují. Proč?
Je to snad tím, že by většině začalo docházet (alespoň podprahově), že se dnešní společnost všemi těmi moderními výmysly žene do záhuby? Že čím více možností na ulehčení života budeme mít, tím méně se budeme snažit a tím hloupější a jednodušší tvorové z nás budou? Že by se klidně mohlo stát, že o dvě generace dál už nebudou muset lidi ani umět zavázat si tkaničky, protože někdo chytrý a penězuchtivý vymyslí boty, které to zvládnou za pár vteřin samy?
Dobře, dobře, neházím kamenem, nejsem bez viny. Sám radši zvolím kuchyňského robota místo struhadla, to když jdu dělat bramboráky. Sám mám telefon, který je už snad chytřejší než já a vyřeší za mě spoustu problémů, a čerstvé zprávy si raději také přečtu hned na internetu než druhý den ráno v novinách a tím výčet zdaleka nekončí. I já si zásadně ulehčuji život, ten svůj moderní život. Ale na motorce to tak prostě necítím.
Až mě samotného trochu zarazilo (a ne-li vyděsilo), když se mě kamarád zeptal, jaké testované motorky mě letos nejvíc bavily, a já mu vyjmenoval tři kousky, z nichž ani jeden nemá perfektně fungující radiální brzdy, motor s výkonem vyšším než šedesát koní a vůbec na nich nenajdete ani stopu něčeho moderního, tedy kromě elektronického vstřikování. A zase se ptám – proč? Co mě (vlastně nás) na takových motorkách tak láká? Proč si už víc nechceme užívat nesmyslné výkony, komfort a všemožnou pádu bránící elektroniku? Je to snad nějaký blok nebo jen rozmar…
Nad odpovědí jsem přemýšlel dlouho, ale ve finále je strašně jednoduchá. Moderní motorka, která naprosto perfektně funguje a stará se o to, abych měl parádní jízdu, mě totiž nenechá nic udělat, nic dokázat. Ano, to je ono, proto mě tak baví oldschooly, protože na nich mám pocit, že se s něčím musím porvat, a z toho pak plynoucí pocit vítězství, když tu zatáčku prolítnu rychle, když dojedu domů bez maléru. Že se musím snažit a že zvítězím, není nic jiného, než můj um a snaha.
A jak mi teď z prstů padají písmena a věty na bílé ploše monitoru seřazují dlouho omílané myšlenky, dochází mi ještě jedna věc. Že jsem asi zralej na veterána. Protože tam je ten boj ještě větší a pocit z vítězství o to sladší. Nejde totiž jen o to zvládnout motorku po jízdní stránce, ale také o to umět ji udržet v provozuschopném technickém stavu a umět si poradit, pokud se něco pokazí. Jo, tihle pánové mají moji úctu.
Jenže… Co když budu potřebovat sednout na motorku a bez jakéhokoliv řešení se co nejrychleji dostat na druhou stranu republiky? Co když budu potřebovat cestovat do dálky, a to třeba navíc ve dvou? Tam budu s takovou motorkou nahranej. No dobře, řešením je mít motorky dvě. Jednu perfektně fungující pro každodenní dřinu a druhou na to, abych se v ní mohl hrabat a užívat si s ní kratší vyjížďky při slunných nedělích. A jsme zase u toho… Není tohle nějaká zvláštní společenská schýza moderní doby? Anebo prostě jenom stárnu…
Foto: redakce MH
