Budeme mít Enfielda! Už samo toto prohlášení přineslo do redakce něco, co jsme tady už dlouho neměli. Opravdová raritka s britskými kořeny, na které ještě nikdo z nás nejel. A k tomu navíc ještě jeden bonbonek…

SOMIKOVO STORY

Ležím na trávě někde uprostřed Lužických hor, užívám si jednoho z posledních teplých víkendů, nahřívám si na slunci tělo jako had a civilizaci nechávám někde daleko za sebou – výjimečně nemám ani hlad. Víťas si mezitím užívá už třetí den ježdění na Enfieldu, takže jen čekám, až se v batohu rozdrnčí telefon a ten cvok mě vytáhne někam na focení. Zatraceně, člověk nemá chvilku volna…

A už je to tady „Okamžitě se nalož na motorku,“ huláká do telefonu ten rozjívenec, „chytni foťák a vyraž směr Železnej Brod. Záplata (to je náš kámoš – poz. red.) má starýho Nortona, uděláme společný focení a porovnání s tím Enfieldem! Hele, fakt poleť, je to paráda.“ Nadšení Mr. Ráčny je v telefonu cítit, tak vybudit člověka k pohybu umí jen on. Unavená mysl jako by zázrakem pookřála a ani nevím jak, jsem o sto kilometrů dál. Přesně tam, kde Víťa hadříčkem pečlivě leští na focení nádherného Enfielda.

 

Bylo to, jako by mě někdo praštil lopatou přes palici, najednou jsem začal všechno vnímat jinak. V jedné z železnobrodských zatáček stojí na odpočívadle trojice oldschoolů – Royal Enfield Bullet Electra EFI, na kterém poznáte rok výroby jenom podle moderních ovladačů na řidítkách a nápisu EFI na boku, plus opravdová klasika Norton Commando 750, jedna z nejkrásnějších motorek všech dob, a k nim do třetice Žemlova SRV 250 Café (taky už znáte z MH jako přestavbu). Kluci jsou navíc stylově ohozeni a já si v tu chvíli přeju, aby se moje BMW proměnilo na nějakou tu R 50, abych nekazil jejich krásný zátiší.

Během krátkého cigárka vymýšlíme, kde namačkáme obrázky, a volba padá na úžasné zatáčky a silničky kousek pod Bozkovem. Moje Báwo během rauchenpause transformaci do minulosti neprovedlo, a tak nezbývá nic jinýho, než Víťu co nejslušněji požádat: „Naval klíčky od Enfielda! Chci si to také zkusit.

 

A je to přesně takový, jak jsem čekal. Tahle motorka prostě není výtvorem jedenadvacátého století, perfektně fungující techniky se nedočkáte. Ale říká-li se, že charakter je souborem drobných nefunkčností, pak tenhle stroj má charakteru na rozdávání.

Musím přepnout do úplně jinýho režimu, k tomu mi pomáhá pohled na kluky, jak na těchhle strojích jedou, jak s nimi neohroženě dávají i hodně utažené obloučky. Jednoduchý rám a oldschoolový podvozek sice nedokážou přenést informace mezi asfaltem a vámi tak, jak už jsme zvyklí z moderních motorek, ale stejně ji můžete poslat do náklonu, až drhnete… no, vlastně vším, co se zrovna namane.

Jednoválcové pětikilo táhne překvapivě pěkně, ale letět s ním stejně nebudete. Tohle je jiný zážitek – jízda králů. Tím se totiž na takovéhle motorce stanete, najdete si svůj vlastní svět a tomu budete kralovat. Co Víťo, aspoň trochu souhlas?

Víťasova toystory

Na tyhle tři dny s Enfieldem jsem neměl žádné povinnosti kromě otravné návštěvy úřadu. Loučím se s Tomášem z Classic Mota, jakožto dovozcem motorek Royal Enfiled, a mizím směrem na Liberec. Hned po prvních metrech na Bulletu už se jenom směju a kroutím hlavou. Vzpomínám na svý ježdění na starých Jawách, jak jsme si to ohromně užívali. Tohle je prostě hodně podobný – řízení, způsob zatáčení i posaz.

Rozdíl je jen v pravidelném brumlání půllitrového čtyřtaktního jednoválce, který zní o dost líp než dvoudobé Jawky (ne, to je fór, chci nadzvednout zatvrzelou část našich čtenářů 😉 Ale fakt jsem zamilovanej.

Když na něj s nefalšovaným zalíbením na první zastávce koukám, nemůžu se toho pohledu nabažit. Lesklý blok motoru, žebrování i masivní hlava válce, to všechno vás okamžitě pošle o padesát let zpátky. Jediné, co trochu kazí dojem, je vstřikování, který tady vypadá dost exoticky.

Ale černej lak, zlatý linky a chromovanej blatník jsou přesně takový, jaký mají být (teda až na hodně moderní přepínače na řidítkách).

 

Hned druhý den beru Enfielda na výlet do Podkrkonoší na setkání s kamarády z Black Valley. Na motorku jsem si strašně rychle zvykl a nevím, jestli je to tím, že už mi to prostě nedělá problém, nebo že mám (na rozdíl od řady mých kolegů) dost nalítáno na Jawkách… Každopádně Bullet je přesně bike na klidný kochání krajinou po zapadlých okreskách.

Vibrující jednohrnek táhne skoro úplně ode dna a nejlépe se cítí někde kolem středu otáčkového pole, které je samozřejmě poměrně úzké. Jedu hodně podle citu „na ucho“ a snažím se využívat motor v otáčkách, ve kterých se mu nejvíc líbí. Teď mě vlastně napadá, že to vyznívá skoro tak, jako by motor fungoval a projevoval se normálně.

Ale tak to rozhodně není. Způsob záběru, reakce na plyn i vibrace, to všechno je úplně jinej level než cokoli, co v současnosti brázdí silnice. Pro lepší představu je fakt nutný se svézt na nějakým starým veteránovi, aby člověk pochopil a nasál tu správnou atmosféru. A ještě lepší je vlastně zavolat přímo Tomášovi do Classic Mota a zařídit si testovací jízdu 😉

 

Stejně, jako vás motor vrátí zpět do minulosti, tak to samé platí i o podvozku. Nikde nehledejte žádný složitosti. Všechno se točí kolem kolébkového rámu, klasických teleskopů a dvojice pružin vzadu.

Paradoxně jsem ale nepociťoval, že by to celé bylo nějaký kroutivý nebo úplně vyměklý. Jasně, nemůžete čekat nic závratnýho a najít limit nedá zase tak tolik práce, ale když jsme odpoledne vyloženě letěli z Železnýho Brodu na Vysoké nad Jizerou s permanentním drhnutím stupačkami a výfukem, nemohl jsem si na nic moc stěžovat.

Dá se to. Velkou zásluhu na obstojném chování v zatáčkách měly určitě i pneumatiky Avon, který fest držely. Brzdy jako takové nejsou na dnešní dobu žádná velká síla, ale společně  fungují poměrně obstojně. Hodně náročná je převodovka –poměrně hrubá a nepřesná. Chce to řazení vychytat a zvyknout si. Mně osobně dost pomáhal lehčí meziplyn i při řazení nahoru.

O vskutku královské zážitky se vám Enfield postará při každé cestě do víru velkoměsta. Nepotkal jsem moc lidí, kteří by se neohlédli, spíš jsem měl možnost spatřit spoustu případů obtočených krků, tzv. vylezbulvy a spadlyčelisti. Jste fakt za exota. Ještě když se k tomu patřičně oháknete, tak na vás každej čumí, jako byste přilítli z Marsu. To mě strašně bavilo. Nefalšovaný údiv sklidíte i od starší generace, která uznale pokyvuje hlavou při vzpomínkách na své mládí.

 

Bonbonek

Jak už Somajs prásknul na začátku článku, tak naše setkání v Železnobrodských zatáčkách bylo okořeněno tím, s čím jsem se ve svých tajných snech vždycky chtěl osobně setkat. Mám velkou slabost pro starý britský rockers stroje a jedním z nich je samozřejmě Norton Commando. Úchvatná záležitost a jeden z nejstylovějších strojů přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Mr. Záplata ho vysomroval od známýho na celej den, takže máme možnost se pokochat, očuchat si ho a nakonec se i svézt. Ještě nedávno bych nevěřil, že se mi to povede tak brzo.

Cestou na místo focení se s Enfieldem snažím zuby nehty Petra držet, ale moc se mi to nedaří. Jo, je pravda, že jezdí jako psychopat, ale bylo vidět, jak tahle stará věc hezky upaluje. Po úspěšném odfocení obou krasavic přichází konečně moje chvíle. Přistupuju k motorce až s posvátným respektem. Takový jsem snad ještě k žádný motorce neměl. Nastavuju si nakopávačku a celou svou vahou roztáčím paralelní dvouhrnek.

 

Úplně jsem zapomněl, že jde o starou anglickou motorku, takže řadička je na pravé noze, jednička nahoru a brzda na levačce. Je to teda fakt divný a musím si dávat sakra pozor a pořád na to myslet. Ohromným překvapením pro mě byl motor. Ochotně se sbírá, radostně se vytáčí a těch šedesát koní fakt má. Kromě toho je moc příjemně vyvážený. A ten zvuk! To se prostě musí slyšet. Ještě teďka to mám v uších.

Dávám si čtyři pět průjezdů dvěma esíčky, nehrotím to, nechci to rozbít. Spíš se snažím vrýt si do paměti každičkej pocit, protože je možný, že na něčem podobným se hodně dlouho nesvezu. Zatáčí moc hezky, velký kola dělají své. Pérování se mi zdá o fous citlivější než na Enfiledu.

Ale brzdy… Bída je hodně slabý slovo. Přední kotouč prostě vůbec nefungoval. Měly na to určitě vliv špatný destičky. Nechce se mi věřit tomu, že to takhle špatně brzdí normálně, protože jsem jel na pár větších starších motorkách s bubnem vepředu, a bylo to jakž takž v lati. V žádném případě mi to ale nezkazilo neskutečnej zážitek z celý motorky, protože už jen to, že jsem dostal možnost řídit tuhle věc, pro mě znamená strašně moc.

 

Konečné zastavení

Sedíme na terase, všechny stroje zaparkovaný vedle sebe a v klídku debatujeme o Enfieldu. Pro mě osobně ohromnej zážitek. Nakopávání motoru, nízké otáčky, oldschoolový podvozek, zlatý linky. Kdo chce opravdovej retro stroj, ne nějakou náhražku, bude nadšen. Je to moderní veterán se vším všudy. Je ho ale potřeba brát i s jeho stinnými stránkami, s jeho trucovitostí a trochu sedláckým zpracováním. A Norton, to by bylo ještě na dlouhou debatu 😉 Každopádně díky, Záplato! Vtom přichází příjemná servírka a ptá se: „Ještě kávu, pánové?


Historie Royal Enfield

Původní domovinou značky Royal Enfield je Anglie. Tam vyjela roku 1899 z tovární haly společnosti Enfield Cycle Company první motorizovaná tříkolka, o dva roky později pak první motocykl poháněný motorem Minerva. První modely ve stylu dnešních Enfieldů se objevily už v roce 1931  a patřily k technické špičce tehdejší doby – hydraulicky odpružená zadní kyvná vidlice tehdy nepatřila k obvyklému komfortu. V roce 1962 je společnost začleněna do koncernu Smith, a dochází tak k ukončení výroby jednoválců, dále pohánějí Royal Enfieldy dvouválcové motory. O osm let později je značka Royal Enfield v Anglii pohřbena. To už ale více jak patnáct let probíhá výroba jednoválcových modelů v pobočném závodě v Indii, který byl otevřen poté, co společnost vyhrála konkurz na služební stroje indické armády. Proto vzniká v provincii Madras závod Enfield India Ltd. Incorporated, který existuje dodnes, a zachoval tak tyto původem britské skvosty dnešnímu světu. Společnost je dnes vyváží do celého světa, přičemž k největším odběratelům patří samozřejmě domácí trh. Z výrobních pásů sjíždí osm modelů, z nichž tři jsou určeny pro Evropu a USA, dva z nich se dovážejí i do ČR.

Historie Norton

Původně šlo o firmu na výrobu součástek pro jízdní kola, kterou roku 1899 založil James Norton. O tři roky později se do trubkového rámu vlastní výroby nastěhoval motor a v roce 1907 už Norton poháněný V2 od Peugeotu vítězí na legendárním Isle of Man. Dalším významným mezníkem je rok 1927, kdy Walter Moore navrhl jednoválcový motor o objemu 500 cm3 s horní vačkovou hřídelí, která se na několik dalších let stala na sportovním poli neporazitelnou. Po druhé světové válce vyrábí Norton dál, jádro tvoří motocykly s tzv. peřinovým rámem. Dvouválcové motory získávají pomalu na převaze. V sedmdesátých letech ale přichází krize a v roce 1977 značka zaniká. V posledních letech probíhají pokusy o její znovuvzkříšení, ze kterých vychází nádherný model Commando 961SE a také závodní prototyp NRV588 s motorem Wankel.


Text, foto: Vítězslav Gola, Jan Somerauer

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno