TEST – Triumph Bonneville SE

Potěšte se nedlouhým povídáním o motorce, která vám urve srdce a dlouho vám nedovolí zamilovat se do jiné. Legendární Triumph Bonneville SE si rozhodně takový článek zaslouží. Je báječné, že i dnes můžeme koupit takovýhle skutečně opravdový motorky

Je zas úplně obyčejné pracovní dopoledne. Úplně obyčejný den. Sedím na trávě parkoviště nejmenované nadnárodní firmy a do mé značně se rozrůstající lysiny opírají svou poslední sílu ospalé paprsky podzimního slunce. Je ticho, jen z nedaleké kancelářské budovy je slyšet vzrušené hlasy jakési porady…

Tam vedle je shon, tady je klid. Dělí nás jen tenoučká linka trávníku. Sedím tady už půl hodiny a mám oči přilepené jen a jen na té motorce. Sedmdesátá léta, rozum jsem bral. Miloval jsem motocyklové závody a za každou fotku motorky z té doby jsem byl ochoten prodat půl rodiny. První loukoťová kola, první kotoučová brzda – vnímali jsme tyhle výdobytky se stejným okouzlením, s jakým na nás působila ze stránek zakázaných časopisů každá do naha svlečená blondýnka.

Taková byla doba. Mezi námi a světem plným čtyřtaktních motorek, barevných reklam a odvážných holek ležela tehdy nepropustná hráz. My to prostě neměli a vlastně ani mít nemohli… Naše byly ukejchané a v jeden šik seřazené třiapůle, plus holky, které tě okouzlily maximálně tak tím, že si nechaly vymáčknout beďara…

Ne, nehartusím, nenadávám. Ani nechci pomlouvat doby dávno minulé. Jen se snažím vysvětlit, jak vznikl tenhle vztah. Proč tyhle motorky milujeme a proč (navzdory absenci všech dnes tolik protežovaných elektronických systémů) jsme ochotni je i kupovat. Tohle je totiž hmatatelná část našeho života, skutečně oživlá vzpomínka!

Čekal jsem dlouho?

Pokud k tomuto máte vybudovaný podobný základ jako já, pak je jasné, že i pro vás bude setkání s takovou motorkou velikým zážitkem. Už před několika lety, když se začalo provozovat dealerství Triumphu v ČR, jsme na výstavce stáli nad tímto motocyklem s tichou úctou a obdivem. A teď, když mám to potěšení se na Bonnevillu svézt, tak se mi to tak nějak všechno náramně spojuje a sesedá. Ty vzpomínky, k nim připočtené slunečné podzimní počasí a navíc mé nedávné osobní prozření, že už asi prostě nikdy nebudu malý kluk – dovedete si vůbec představit patřičnější čas pro usednutí za řídítka takhle báječného Triumpha?

Jaký je Bonneville SE?

Je hezký. Chromové tubusy výfuků (na rozdíl od doutníků T100), lehce probrané sedlo místo zcela rovného a hlavně litá kola místo drátěných. To všechno posouvá tuhle motorku v retrospektivě někam do sedmdesátých nebo možná začátku osmdesátých let. Ne, ona nepůsobí dojmem „moderní retro“ – ona se retrem postupem času prostě stala.

Motor. Ten je vůbec kapitola sama pro sebe. Řadový vzduchem chlazený dvouválec s objemem 865 cm³, ten by měl (podle tabulek) dávat 67 koní při 7500 otáčkách. Je černě lakovaný, na odiv vystrkuje jen lehce rozleštěná víka – ono s chromem se tehdy ještě šetřilo – takže když budete chtít, aby se to lesklo, budete muset doopravdy pucovat (mimochodem, i ta patina je ale docela hezká…).

O plnění motoru se zde již stará vstřikování, s tím už nikdo nic v dnešní době nenadělá, a nádrž je při průměrné spotřebě cca 5 litrů tak asi třísetkilometrová. Rám je z ocelových trubek a motorka nemá centrální stojan. Oproti standardnímu Bonnevillu poznáte verzi SE díky kovovému znaku Triumphu na nádrži a naše měla i oválný větrný štítek, obepínající rámeček kulatého předního světla.

Pojďme jezdit

První pocit v sedle? Přede mnou překvapivě široká řídítka a masivní korpusy otáčkoměru a rychloměru. Nohy pokládám na vysoké, gumou potažené stupačky. Celková ergonomie je samozřejmě vstřícná a pohodlná, nic jiného jsem ale stejnak nečekal. Nakopávačku nehledám (jsem už přece jen dítě nové doby), a tak lehce brnknu o startér a zaposlouchám se, jak ten dvouválec zabrouká. Je to klidné pobublávání starého rutinéra, start zcela bez jakýchkoli obtíží, motor se bez problému uvelebil ve volnoběžných otáčkách.

Zvuk? Ne, nečekejte žádný chraplák, drunčák, bas či jakýkoli jiný zvuk, o kterém tak rádi říkáme, „že vás dostane anebo roztrhá“. NE, tohle je naprosto obyčejný zážitek – úplně obyčejná motorka. Dokonce i když se odrazíte z místa a ujedete prvních pár zkušebních metrů, nepocítíte nic povznášejícího či nevšedního. Jen si tak klidně pohráváte s plynem, sedíte pohodlně usazeni do sedačky a život kolem vás se tak nějak „obyčejně“ komíhá.

Překvapení? Muselo přijít…

To první, netradiční, k čemu mě Bonneville přinutila, byla změna kurzu mé cesty po Praze. Žádná Jižní spojka, dálniční obchvaty a co nejrychlejší přesun z místa B do místa A (mimochodem, teď mi vlastně došlo – paradox, vždyť my vlastně jezdíme na motorkách tak rychle jen proto, abychom tu jízdu měli už svým způsobem za sebou…).

Malý Triumph se chtěl ukazovat, chtěl se mnou vyrazit hlavně do centra. Jeli jsme spolu po nábřeží, okolo Národního divadla, pak jsme se podívali i na druhý břeh a pod Pražský hrad. Ty malé těsné uličky se mu líbily, bylo vidět, že přesně tohle má ten oprášený Bonneville doopravdy rád.

I já byl hodně spokojený, protože jsem pro tento test našel bod, ve kterém mohu s klidem prohlásit, že je ta motorka doopravdy dobrá – kličkování, průjezdy zacpanými ulicemi, centrem města. Ideální, skvělá mašinka. Narovnaná záda znamenají, že máte hlavu docela vysoko, takže máte přehled v dopravě. Motorka sice podle specifikace váží 225 kg s náplní, ale to tady vůbec nepřijde, je díky uložení motoru naprosto skvěle vyvážená. Hrajete si s ní jak s kočkou – jak na tvrdém asfaltu, tak na kostkách. Šedesát sedm koní je právě pro takovéto potřeby absolutně ideální hodnota.

Protimluv?

Na Bonneville se nedá cestovat! To je nejčastější odůvodnění toho, proč lidi tuhle motorku nekoupí, i když by se jim vlastně moc líbila. Protože prý na ní fouká a dlouhá jízda by byla nejspíš očistcem, tedy na rozdíl od kteréhokoli alespoň trošku kapotovaného cesťáka…

Odpovím – ano i ne! Blbě je tahle motorka pro lidi, kteří cestují tak, že se nasadí na dálnici a jejich celodenní cestovatelskou zábavou je pozorovat, jak naskakují číslice na ciferníku počítadla. Taktéž každodenní delší (tedy asi taky po dálnici!) cestu do práce si na Bonneville nedovedu představit. Vlastně jakýkoli způsob přepravy, kde se jen honí čas a kilometry, je špatný – nehodí se pro Triumpha.

Ale na cestování přece jen vhodný je! Jenže na jiný druh a styl. Vyrazit na cestu, ale ne na takovou, která se dá měřit na hodiny. Jeďte dva týdny a možná i víc. Vydejte se do světa po těch nejzapadlejších silnicích, pozorně se dívejte kolem sebe, a když začne pršet, nebojte se klidně i na celý den zastavit. To je přesně svět Bonneville a to je vlastně celá filozofie téhle motorky. Jet proto, že si chci tu jízdu užít a za ničím nechvátat a po ničem se nepachtit.

Dá se na ní jet rychle?

Ano! Za tím, že Bonneville dokáže být i rychlou motorkou, si pevně stojím a budu stát!!! Není to sice na top čas v Brně na okruhu, ale ve městě – hmmmmm. Je tu hrozně dobře rozložená váha, nechybí jí mrštnost a ovladatelnost. V pohodě se kamkoli protlačí a troufnul bych si po Praze vyzvat na souboj i lecjakého nafoukaného supersporta. A speciálním zážitkem za řídítky podobné motorky ale není jen město. Výborné a luxusní je svezení i v zatáčkovitých partiích – například horská liberecká dráha. Nakláníte se, bojujete s motorku, neustále ji pošťuchujete někam k jejímu limitu. A i to je záležitost sakra zábavná…

Hodnocení

Proč jsou tyhle motorky poslední dobou tak vysoko v kurzu? Pro to existují celkem tři jasná vysvětlení:

1» Prvním důvodem je síla vzpomínek. Pro mnohé jsou toto motorky jejich mládí a vrátit se k nim je svým způsobem (byť značně pošetilá) možnost, jak se vrátit do bezstarostných dob svého mládí. 2» Druhým faktorem je bezesporu přesycenost moderní technikou. Ne každý prostě milujeme na každém řídítku milion ovladačů, funkcí a systémů… Tohle je protimluv moderní době a i na to slyší ten stále narůstající zástup zákazníků. 3» A za třetí. Ať zastavíte kdekoli, prostě neuděláte ostudu. Každý tyhle motorky ctí, a i když ji budete používat ve městě jako formu módního doplňku, nezapadnete. A i to má svou hodnotu.

Foto: Jan Somerauer