Je ti šestnáct a chceš motorku. Hm, ale jaké máš možnosti volby? Naše legislativa nedovoluje víc jak patnáct koní – a to ti v uších asi nezní jako ta největší šleha na světě. Ale co naplat, jezdit chceš, tak už to nějak v začátku přepotíš a uplácáš (ach jo, kde jsou ty doby, kdy sis mohl v tomhle věku pořídit dvoutakt, který tě málem roztrhal).
Za kolik? I tady máš několik možností. Buď z táty vydyndáš něco přes „čtyřicet” a půjdete koupit nějakou tu „Made in China” (k čemuž rovnou přibalte i nějakej šroubovák), anebo si něco málo přihodíte (59 900 Kč) a ve stejné třídě a parádě se začnete příbuzným chlubit tím, že vám doma v garáži stojí doopravdická Honda!
Nebo ještě jinak. Udělej odpolko ty nejsmutnější oči ještě i na mámu a ona už fotříkovi večer po tmě nějak vysvětlí, že malá Hondička nemůže stačit, že to bude chtít něco echtovnějšího, něco, co z tebe udělá tak trochu frajera. A tady přichází na řadu další pecka, tentokráte od Yamahy – WR125X, což už je vážně absolutní třešnička!
Menší má přednost
Honda CBF125 je logická odpověď největšího světového výrobce na čínskou mega výrobu, která pomalu, ale jistě, zaplavuje náš trh. Malé „CBFko” si je ale dobře vědomo toho, proti čemu chce bojovat a jakou k tomu bude potřebovat zbraň (nízká cena a vysoká kvalita). „Chceme, aby se borci dostali k Hondě už na začátku motorkaření, a pak už neodejdou, protože budou dobře vědět, která značka je dobrá,” vysvětlují nám zástupci Hondy a nám nezbývá než souhlasit.
A proto tady máme CBF125, to nejlevnější maličký nářadí, který můžete od Hondy letos pořídit. Už z prvního obrázku prospektu je patrný, že jde o motorku sice levnou, ale rozhodně ne ošklivou. Z profilu je hezky vyvážená, s pěknou přední kapotou a lehce vypadající prdelkou. Není to sice Fireblade, ale nemůžeme říct, že bychom se štítili na ní projet.
Malá dváca poprvé stojí před redakcí, a tak koukáme, kde všude se šetřilo. A důkazů je dost. Od zastarale vypadající přístrojovky s tacháčem a pár kontrolkama až po ovladače na řidítkách.
Motor naopak vypadá k světu. Žebrování na válci sice prozradí, že se nejedná o vodou chlazenou jednotku, jako má náš dnešní konkurent, ale vstřikování paliva namísto klasickýho karburátoru dává tušit, že to nebude žádnej louda. Kvůli stříkačce odpadá starost s neustálým štelováním palivové směsi, tady se o všechno stará počítačem řízený CDI, které automaticky upravuje bohatost směsi podle okolních podmínek.
Papírově sice nemá ani ten neustále propíraný limit 15 koní (spokojit se budete muset jenom s jedenácti), ale s necelými 130 kg mokrý hmotnosti nemá velký starosti. Naopak, radostně a s ochotou se vytáčí až k omezovači. To, že už má dost, dá vědět nepříjemnýma vibracema a znatelným úbytkem síly, kterou vás žene dopředu.
Trochu jsme postrádali šestý kvalt, což by zlepšilo maximálku, ale nejsme si úplně jistý, zda by to motor někde v delším kopci utáhnul. I tak ovšem můžete prcka rozdovádět lehce přes stovku, vždyť i s dvoumetrovým Somikem CBF upalovalo v klidu osmdesát.
Dospělácké WR
To Yamaha je z docela jinýho těsta. Po nějakým šetření tady není ani vidu. Kvalitní komponenty zepředu dozadu, výkonný, vodou chlazený motor s patnácti koníky a velikost jako opravdická dospělá mašina. K tomu všemu ještě přidejte moderní design, krásný bílý lak a vychytanou jezdeckou pozici, a rázem dostaneme premianta třídy.
Jasně, je o celých čtyřicet tisíc dražší než malé CBF, ale troufneme si říct, že za svoje prachy dostanete taky adekvátně víc motorky. Díky mimořádně kvalitně zpracovaným detailům motoru je jasně vidět, že tohle pojede.
A pojede to fest! Jde sice pořád jenom o čtyřtaktní dvacku, ale ten trap, jakej v provozu předvádí, je až k neuvěření. Vrknete plynem a okamžitě ucítíte, že dneska se budete bavit. Není to sice žádný velkoobjemový bublák, ale radosti ze života má víc než dost. Aby ne, vždyť se jedná o lehce upravený motor ze sportovního modelu YZF-R125, který jsme už měli v testu minulý rok, a vůbec se nám nechtělo věřit, že Yamaha dokázala dostat z takhle malého objemu takovej kalup.
Ve WR 125 funguje stejně dobře a možná ještě o kousek líp. Když otočíte heftem nadoraz, motorka vystřelí kupředu a v prachu je schopná protáčet kolo ještě na dvojku. Cestovní rychlost udržíte bez problémů kolem stovky, z kopce jsem ji dostal až na 130 km/h. Sto deset ale jede furt, i do kopce, a to je podle nás super! Konečně nemusíte závodit s liazkama, který se vám budou na dálnici lepit na zadní světlo. Tady stačí přidat a jste… v trapu.
Po Praze
Nás hlavně zajímalo, která mašina se bude líp cítit v zasekaných pražských ulicích. Yamaha má na papíře jasnou výhodu – vysoký posaz a z toho pramenící výborný přehled o situaci kolem. Honda je prťavá a má nízký sedlo, takže ani lidi pod 170 cm nebudou v žádný křeči. Na WRko už to chce delší nohy, ale pokud vážíte kolem šedesáti kilo, tak si jako každý správný motard pod vaší váhou trochu kecne.
Vyrážíme s Víťou z Vrbovky na focení a jako vždycky, když řídíme nějaký malorážky, se s tím zrovna nemažeme. Obě motorky jdou ze světel o dost rychleji než káry, který se po našich městech běžně pohybují. CBF umí díky lehce ovladatelné spojce slušně vypálit a dobře poskládaná převodovka vyfoukne motorku na nějakých šedesát za pár sekund. Yamaha je díky extra otáčkám (vzducháč v týhle disciplíně vodou chlazenýmu agregátu stačit prostě nemůže) samozřejmě rychlejší, ale ne o moc. WR má vzpřímenější pozici za řidítkama, a je tím pádem pohodlnější, na Hondě je míň místa, a to hlavně pro nohy. Stupačky jsou dost vysoko, takže máte kolena kousek nad lokty, což není zrovna příjemný.
Nadšený jsme ale byli z toho, jakou srandu si s oběma můžeme užít. Motard je jasnej. Super brzdy, kvalitní podvozek, dobře fungující gumy a nízká hmotnost dělají z WRka továrnu na zábavu. Po zadním umí dobře, ale musíte ho vzít hodně přes spojku. Když budete šikovní, dáte tam dvojku a pak můžete dobře dávkovatelnou zadní brzdou krásně korigovat výšku předního kola, a to bude bavit asi každýho. Yamaha umí ale jezdit i hodně pěkně po předním. Nějakých deset patnáct metrů není problém… Poradíme vám malý trik – po vyhoupnutí nahoru mějte obě ruce napnutý a ne pokrčený, jinak se vám bude motorka lámat v řidítkách a budete ji muset pustit dolů (dík za radu putuje Pepíkovi Šilerovi).
Malá Hondička na to sice nevypadá, ale umí svýho pilota taky výborně pobavit. Na zadek jde ještě líp než Yamaha a díky dlouhý jedničce to tam budete moct udržet hodně dlouho. Na ježdění po předním zapomeňte, úzký gumy na ráfkách a ne zrovna výkonná brzda budou proti. Měli jsme trochu strach z bubnu na zadním kole, ale musíme říct, že flekuje slušně.
Proti ovladatelnosti obou strojoven nemáme žádný námitky. Proplétání mezi auty jde oběma výborně, Honda je úzká, takže se vejdete opravdu všude. Yamaha má zase širší řidítka, a tím pádem rychlejší řízení. Hodně nás potěšila spotřeba – jak CBF, tak i WR si vystačí s necelými třemi litry na sto kilometrů. Honda tak může teoreticky dojet na jednu nádrž přes 400 km, a to je veliká paráda.
Náš verdikt
Pro Hondu mluví jasně její cenovka. 59 tisíc je fakt lidovka, takže můžeme s klidným svědomím napsat, že za ty prachy dostanete motorku, která vás ve štychu nenechá. Do města, na dojíždění do práce, na ryby – to bude její parketa. Yamaha je samozřejmě o dost lepší svezení, ale taky si za ni připlatíte.
Foto: Honza Karásek
