Test z archivu: zlé a nahaté

Bude to řežba. Naštvaná a agresivní Italka. Klidná, ale superrychlá Němka. A proti nim nahatá Japonka, která chce umět všechno. Tyhle motorky jsme si vybrali schválně. Každá z nich na to jde jinak a nás v tomhle netradičním srovnáváku zajímá, která z nich vás dokáže nejvíc uspokojit a pohladí vaše ega. Takže, hvězdy dnešní noci, postavte se do první řady, za pár vteřin už naskočí zelená!

Testovací tým Motohouse proti třem motorkám. Každý z nás na nich docela dost najezdil, proto tahle přímá konfrontace bude víc než zajímavá. Dvě kaskadérský paka (Víťa a Carlos) proti vyklidněným cestovatelům (Karas a Somik). Tomuhle srovnáváku můžete důvěřovat!

Carlos vs. Aprilia

Tuono je odstrojenej superbike. Mille bez kapot a se širokýma řidítkama. Nic jinýho. Tak jsem k ní taky přistupoval. Loňský model mi tak úplně do oka nepadnul, takže mě dost zajímalo, jestli to ve mně uzraje a najdu si k Tuonu cestu. První dojem byl fajn. Motor se ve spodních otáčkách dost zlepšil. Na šesti tisících už není takovej smrtelnej kopanec (loni mi to dělalo binec v jízdě po zadním).

Pořád je takovej hrubej a nepoddajnej. Dvouválce jsou ale všechny takový, takže to neberte jako výtku, spíš jen jako postřeh. Řidítka jsou super a dobře se drží. Ve městě je mašina dobře ovladatelná a dá se strčit i do malýho prostoru mezi auty. Bacha jenom na vejfuky, který jsou celkem široký. Nemůžu ale překousnout malej rejd, kterej vyloženě vadí. Otáčení na malym prostoru je pakárna a nepomůže ani podkopnutí zadního kola do smyku. Tohle nahatý motorce neodpustím.

Další prudou je blbě tvarovaná nádrž, která překáží stehnům, hlavně když chcete gumovat ve stupačkách. Pro normální lidi sice dost nepodstatná informace, ale Tuono je mašina na blbnutí, takže by tohle měla zvládat líp. Naopak se mi líbilo, že je celkem praktická. Přední kapota se světlama na to moc nevypadá, ale bezvadně rozráží vítr, takže do nějakých sto padesáti je to lahoda. Na naháči věc nevídaná. Líbí se mi budíky s multifunkčím displejem. Za jízdy se tím pohodlně veksluje a na jiný mašině si toho tolik nepřečtete.

Carlos vs. BMW

Němec má nejsilnější motor, o tom nehodláme diskutovat. Zní jako nasranej vysavač a taky tak táhne. Jeho pružný zrychlení je neuvěřitelný. Klidně si to můžete brblat na dva tisíce otáček na šestku a vůbec neprotestuje. Jak mu ale dáte trochu napít, zachrochtá a pošle vás do hyperprostoru. Zajímavý je, že při jízdě vám vůbec nepřijde, že je tak rychlej. Pod zadkem máte ale pořádně divokou kobylu, takže je k ní taky potřeba přistupovat s respektem. Na dálnici se Káčko dostalo až na 270 km/h, a to je na motorku bez kapot pořádnej kalup. Těch deklarovaných sto šedesát koní tam prostě je!

Převodovka je ale nejhorší ze všech. Dokonce i Italka má lepší. Je hrozně hlučná a řazení je nepříjemné. Naše motorka měla elektronický stavitelný podvozek. Nejvíc se mi pozdával režim comfort. Při normalu a sportu z motorky jako by se vytratil život a hrozně ztvrdnula. Nebylo vůbec cítit, co se děje pod koly, a to nemám rád. Stejně tak nepřekousnu posilovač na brzdách. V páčce není nic cítit, a když chcete rychle zastavit, musíte za to pořádně vzít. ABS má nesporný výhody, ale na svý motorce bych ho nechtěl, a když už, tak jenom na zadním kole.

Milovníci technicky dokonalých neměckých mašin určitě při pohledu na nový K1200R Sport zaplesají, jenže já mám trochu problém s jeho designem. Naháč se mi líbil, ale tahle šedivá polokapota to zabila. V modrý barvě je hezčí. Na Bavci mě nejvíc bavil jeho motor, to je bez debat pecka. Na blbnutí se ale nehodí kvůli dlouhému rozvoru (na zadní jde jenom přes spojku) a stoppie je kvůli ABS a nekonvenční přední vidlici prakticky nemožný. Za to dostává trojáka a každodenní život s ním nebyl špatný.

Carlos vs. Yamaha

Asi se už budu opakovat, ale japonský čtyřhrnky považuju na nejlepší motory. Beru námitku od kluků, že většinou nemají charakter, ale v posledních letech už to tolik neplatí. FZ1 dostala do rámu nášup z R1 a je to znát. Ve spodních otáčkách je sice taková malátná (od náháče bych čekal spíš nástup ve spodku), ale po překročení šesti tisíc je to tanec. Motor pod váma zaječí a ručička otáčkoměru vyletí až ke dvanáctce. Výbornej pocit, má to gule a všichni jsme to ocenili.

Na nové FZ1 jsem už jezdil ve Španělsku při novinářské představovačce, ale z naší motorky jsem měl trochu jinej pocit. Lepší a pevnější. Přesně tohle mi scházelo u Aprilky. U Yamahy víte, že vám vydrží věčně, protože je poctivě postavená, a když se na ní svezete, poznáte to. Ze všech motorek se mi zdála nejpohodlnější (vyšší nebo ušlechtilejší postavy ale budou asi nadávat), i když na ní ze všech nejvíc fouká a je nejmenší. Somik nadával na úzký řidítka, ale mě přišly akorát (jsem prcek).

Posaz je fajn, jenomže nohy máte zalomený skoro jako na supersportu, takže na dlouhý štreky to moc nebude. Yamaha má ale nejlepší brzdy a líbí se mi i podvozek. Je to spíš kliďas, když mu topíte, neprotestuje. V pomalých zatáčkách se lehce zavírají řidítka, ale to bylo způsobený očundranou gumou (měla za sebou okruhový den). Ve Španělsku na nových pryžích to nedělala.

Yamaha má oproti Aprilii a BMW nejchudší budíky, tady máte jenom to nejdůležitější info. Je taky ze všech nejlevnější, a to se počítá. Na řádění se hodí kvůli svýmu čitelnýmu motoru a na každodenní ježdění to u mě vyhrává na celé čáře. V téhle modré barvě se mi taky nejvíc líbí.

Kadlovo hodnocení:           stuntriding                   život s ní             celkově

Aprilia Tuono                             1                               3                          3

BMW K 1200 R Sport                 3                              2                          2

Yamaha FZ1                              2                              1                          1

Karda vs. Aprilia

Stojím tu sám a cítím, že se pochopení nedočkám… Měl bych tuhle motorku milovat, ale přesto mi na ní nesedí až příliš moc věcí naráz. Je tvrdá, při pohybu na místě mám nepříjemný pocit v zátylku, že upadnu. Při pojíždění i normální jízdě se mi zdá, že ji jednoduše nezvládám – lépe řečeno, že nejsem schopen objevit to, co by mi měla dát.

Je to hlavně o tom, že tenhle sportovní dvouválec je okruhová a hardcorová záležitost. Já jsem asi dost bábovka a neumím se zatvrdit tak, abych se do toho zamiloval. A tak přidávám, ubírám, hledám v tom dvouválci ideální místa, jak jízdu správně trefovat. Chtělo by to asi hodně dní, abych se to správně naučil ovládat. Líbí se mi pocit v zatáčkách. Jenže i tak jsem navečer docela rád, že si motorku bere domů Víťa, protože pro něho je předurčena.

Ještě mu zamávám na cestu, potěším se krásnou barvou i linkami toho strojku, zapamatuju si ten důstojný sportovní zvuk a za chvíli mu budu psát sms, jak je sakra možný, že mi tady nechal tak skvělýho Bavoráka!

Karda vs. BMW

Stojím tu sám a cítím, že jsem něco nepochopil… BMW K1200R Sport jsem na první pohled ihned odsoudil. Není to hezká motorka, a když jsem si vzal všechny ty zbytečný činčurinky, kterýma nás tenhle výrobce zásobuje, a já je vůbec k ničemu nepotřebuju, jen jsem přivřel oko a syknul něco o další zbytečný motorce…

Jenomže pak jsem měl první styk s tím jejich čtyřválcem (fakt jsem na tom dodnes ještě nejel) a celá moje tabulka pozemských hodnot se naráz obrátila. Přátelé, to jede jako… no, úchvatně. Sametový, čistý, neuvěřitelně silný. Tohle je podle mě absolutně nejlepší cesťák, jaký jsem za poslední dobu poznal. Kapotka chrání skvěle, podvozek pobírá i nerovnosti v zatáčkách, kde mám ověřeno, že to jiný motorky rozklepává.

Pozice je sice nízká, ale pohodlná. Navíc to jede rychle! Tichý špitnutí BMW v presskitu o tom, že jede nad 200, to je sice hezká skromnost, ale ono to jede sakra nad dvě stě, a připočteme-li tu dobrou ochranu – mnohdy jede člověk víc, než by očekával. Podvozek jsem nešteloval, rukojeti jsem neohříval, počítačem jsem se neinformoval… nic, jezdil jsem, bavilo mě to. Pro normální ježdění na silnicích úplně ideální motorka.

Víťa vs. Aprilia

Hard Core. To slovní spojení asi nejvíc vystihuje, o co se tady jedná. Tuono je prostě takové. Tvrdá a hrubiánská motorka. Bike pro chuligány, který vědí, co dělají, a rozhodně nic pro začátečníky nebo poseroutky. Abyste objevili její kouzlo, je třeba dát trochu jí čas a přistupovat k ní určitým způsobem. Posadíte se na ni a hned tušíte, o co se tady jedná. Širokánský řidítka a zalomený nohy vás hodí do správné street polohy a můžete vyrazit. Mám zkušenost s loňským Tuonem a taky s několika verzemi Mille, a musím říct, že tady se mi ten motor zdál nejvyladěnější.

Bez cukání táhne už v hodně nízkých otáčkách a i ten nepříjemný kopanec na šesti tisících tak nějak vyšuměl. Ale žádnej strach, o zábavu je pořád dobře postaráno. Krátce po rozjezdu stačí jen zlehoulinka polechtat spojku a máte tam krásné a kontrolované wheelie. Dvouválec táhne jak z praku a vše podkresluje temným dusotem, kterého se já osobně nemůžu nabažit. Nejvíc mě bavily otevřené zatáčkovité úseky, kde s Tuonem můžete řezat ze strany na stranu v příšerný rychlosti a využívat ten velký okruhový potenciál, který má. Kopou vás díry, cítíte skoro všechny nerovnosti, ale přesně víte, co se děje a co motorka udělá, tak to mám rád.

Brzdy mají veliký přítlak a ani po hodně hrubém zacházení nevadnou. Jen mi u nich chyběla větší citlivost. Taky musím souhlasit s panem šéfredaktůrkem ohledně přední vidlice, která asi nebyla v nejlepší kondici. Z praktického hlediska je na ni trochu jiný pohled. V kolonách ve městě to není žádný med, spojka je docela tuhá, malý rejd otravuje a na cesty by si asi spousta lidí taky představila vhodnější stroj. Ale… Na to já kašlu! Tuono má charakter, špičkový podvozek a motor, který vás nepřestane bavit. Užije se na něm spousta zábavy, každý se za ním otočí a s dobrým pilotem je schopno nařezat lecjakému supersportu, to všechno v mezích pohodlí. Podle mě, vystihuje nejlíp podstatu dnešních výkonných street naháčů. Já ho dávám celkově na první flek.

Víťa vs. BMW

Nejdřív začnu chválit. Ten motor je prostě fantastickej! Jinej než všechny ostatní. Cítíte z něj tu strašnou sílu, a přitom se všechno děje s takovou samozřejmostí. Každé přidání plynu je podpořeno zběsilým chrčením a jezdce to nekompromisně vystřeluje vpřed. Člověk si připadá jak ve stíhačce. Na dálnici se dá upalovat opravdu velikými rychlostmi a díky sice ne moc vzhledné, ale funkční polokapotě nejste unaveni.

Při rozmarech počasí zase zahřejí vyhřívané hefty. Z cestovatelského pohledu dobrej bike. Celá motorka je hodně dlouhá a nízká. Nohy jsou v poměrně uvolněné pozici, ale ruce daleko vepředu. Ovládání v zatáčkovitých úsecích na mě působilo dost bezpohlavně. Podvozek se dá nastavit ve třech režimech a vyloženě v nejtvrdším režimu Sport jsem vůbec nevěděl, co se pode mnou děje a co motorka ještě snese.

Nelíbila se mi převodovka, která má moc dlouhý a tvrdý chod, a v některých situacích je to prostě k naštvání. To samé platí o brzdách. Silné jsou dost a s dvě stě dvaceti kily nemají problém. Jenže… Vinou elektronického posilovače jim absolutně schází cit. Vezmete za brzdu a cítíte prodlevu mezi tím, než se do hry zapojí posilovač a motorka konečně začne pořádně brzdit. Nevím, prostě nesnáším, když se mi do činnosti, jako je brzdění, hrabe nějaká elektronika. To samé platí o ABS, o kterém jsme už několikrát psali.

No škoda. Jsou věci, které se mi na téhle motorce opravdu hodně líbí. Je pekelně rychlá, pohodlná a má i spoustu osobitosti. Jenže je moc přetechnizovaná a moc věcí dělá za vás, a to je v této kategorii motorek podle mě spíše na škodu.

Víťa vs. Yamaha

Nikdy mě nenapadlo, že můžu během jednoho týdne tak radikálně změnit názor na motorku. A to se stalo právě v případě FZ1. První zkušenost s ní byla vyloženě příšerná. Cesta přes půl ucpaný Prahy se stokilovým Karasem na tandemu, rozštelovaná a slepená spojka z okruhu, takže se s tím pořádně nedalo rozjet bez masivního cukance, houpající se podvozek, vypruzený pražský řidiči, no prostě včechno na palici. Jenže druhý den se probouzím do krásného rána, nikam nespěchám, čeká mě jen nějaký lítání po městě a potom v klidu do Liberce.

Spojka si nakonec po pár šroubovacích zákrocích dala říct, takže se už konečně můžu soustředit na podstatnější věci. Naprosto ucpaná Praha a po pár metrech zjišťuju, jak lehce se proplétám mezi auty. Uvolněný posez a i se svou poměrně dlouhou postavou, nemám problém usadit se do pohodlné pozice. Motor sametově a nezáludně zatahuje a ovládání je úplně intuitivní. Na rovinkách se bavím lineárním náběhem výkonu, kdy se ve vyšších otáčkách motorka krásně staví do svíce.

Motor sice nemá takový spodek jako BMW ani Aprilka, ale jeho krocení je daleko snadnější. Pravda, scházela mi trocha živočišnosti a nakrklosti, ale člověk nemůže chtít všechno. Překvapením pro mě byly brzdy. V dnešní radiální době jsem na ně zpočátku koukal poněkud s despektem, ale nakonec jsem se jim musel pokorně omluvit, protože prostě brzdí přinejmenším stejně jako radiály, které mělo Tuono. Je v nich skvělý cit a síla, prostě paráda… 

Na zatáčkovitých okreskách moje překvapení pokračuje. Hezky se vede do zatáček a klidně drží zvolenou stopu. Podvozek je sice trochu měkčí, ale pořád dobře víte, co se děje pod vámi. Na české tankodromy podle mě ideální. Kdo ale zavítá na dálnici, se zlou se potáže. Protože fouká jako prase. Po 50kilometrovém spěchu ilegálními rychlostmi jsem přijel se ztuhlýma předloktíma a zablokovaným krkem. Ale o tom je holt nahatá motorka, s tím se musí počítat.

Nakonec vám řeknu, že jsem se za pár dní s touhle Yamajkou docela sžil a poměrně radikálně na ní změnil názor. A i když mi u ní chybí spousta pocitových věcí, vzal jsem si z toho poučení pro příště, abych nedal na první dojem.

Víťovo hodnocení:              Fun faktor         Praktičnost       Rozum               

Aprilia Tuono                         1                       3                       2

BMW K 1200 R Sport             3                       1                      3

Yamaha FZ-1                         2                       2                       1

Somik vs. Aprilia

Ten motor mě naplňuje radostí. Prostě dvouválec přesně tak, jak ho mám rád. Od dvou tisíc nahoru necuká, a tak se s ním dá po městě v klídku jezdit v rozpětí tří až čtyř tisíc otáček. Z výfuku se dere uchu lahodící hluboký bublání, síly na předjíždění je dost, ale žádná divočina. Když se hrábne plynem, do šesti se nic podstatného neděje, ale pak… tsunami na surfu. Chcete letět? Tak stačí ždímat motor někde kolem osmi tisíc a pořádně se držet 🙂 Motor tedy za jedna, co zbytek?

I přesto, že nejsem žádný sportovní střelec, svlečený RSV sedlo. Naskládal jsem se jakž takž (oproti FZ pocitově velká motorka), dokonce si troufnu říct, že by se na tom dalo i cestovat. Tomu trochu odporuje podvozek, to je fakt tvrďárna, která by z vás na nehezký slovenský okresce vytřásla duši. Na druhou stranu, pokud jezdíte do Alp, budete tam s Tuonem ten nejvíc happy naked biker. Hodně oceňuji široká řidítka, tak to má na streetu být. Nejlepší z trojice byly podle mě také brzdy. Dostatek síly i citu, stoprocentní funkčnost předku, zadek by potřeboval trochu doladit.

Bohužel Tuono s novými tvary se mi prostě nelíbí, mám na naháčích raději oblé tvary, zkrátka klasiku. I přesto musím říct, že je tahle Aprilka zatraceně stylová a komu ten hranatý kosmobroučí design sedne, bude ji milovat. Ale tahle drobnost, na kterou dost dám, vyřazuje Aprilii Tuono z adeptů na výběr mého příštího biku, kam by jinak jednoznačně patřila. Opravdu dobrá mašina…

Somik vs. BMW

Tak jsem zase vyžral to nejlepší. Původně jsem se měl trápit (viz níže) na Yamaze, ale Karda se tak smutně koukal, že jsem ji holt vyměnil za tohle Báwo. Ale teď jsem fakt rád. Je zima, prší a já se musím kvůli focení přesunout šedesát kilometrů po dálnici na jih. Zapínám vyhřívání rukojetí, nacházím pohodlnou pozici, což na rozměrném Káčku není problém, schovávám se za štítek (ano, i mně, dvoumetru, funguje) a nasazuji stálou rychlost. Motor je jako velkej fousatej dřevorubec, co má pořád obrovskou sílu, ale neublížil by ani mouše, natož aby vyděsil člověka. Na cestování nic lepšího nenajdete. Žádné vibrace, žádné díry, prostě pořád v klidu jede a má síly na rozdávání.

No dobře, tohle ale není srovnávák cesťáků, takže co K 1200 R Sport zvládne při troše ostrého zacházení? Nebojte se, pomalí na něm rozhodně nebudete. Všechno je sice naprosto jinak než u Yamahy a Aprilky, přeci jen tu máme o dost větší rozvor a hmotnost, ale stíhat oba konkurenty rozhodně budete. Chce to jen trochu jiný styl jízdy, delší oblouky. Elektronicky nastavitelný podvozek ESA nabízí tři možnosti: Comfort, Normal a Sport. Comfort je na můj vkus dost houpavý, Normal tak akorát na naše silnice a Sport super můžete použít jen na dokonalém asfaltu, jinak jsou díry na tvrdém podvozku a těžké motorce přece jen dost nepříjemné.

Carlos si stěžoval na brzdy, pravda je, že už jsem zažil citlivější, ale žádný problém jsem s nimi neměl, chce to jen trochu si zvyknout. Jako obvykle nabízí BMW další fičurky, které nikde jinde nenajdete a k životu nepotřebujete (jasně, odpůrce může kontrovat vysokou cenou), ale hodně rychle si na ně zvyknete a těžko se jich budete zbavovat. Osobně říkám: „Už nikdy motorku bez vyhřívaných heftů!“ (Posměváčkové si na mě vzpomenou na stém kilometru za zimy a deště.) Velké plus mimo zmiňovaného ESA má hlavně informační displej, kde kromě standardních info najdete také průměrnou spotřebu, teploměr, ukazatel tlaku v obou pneu nebo poslední dobou hodně diskutovaný ukazatel zařazené rychlosti. Jak říkám, mít to nemusíte, ale dobře se na to zvyká.

Somik vs. Yamaha

Ti, kteří mě trochu znají, tomu asi nebudou moc věřit, ale docela jsem se na FZ1 těšil. Agresivně působící velký (och, jaká to chyba v předpokladu) naháč se silným motorem, zábava na okreskách a ještě k tomu ostrý design na machrování po městě 🙂 Tak jsem si to vesele juchal do Yamahy, ale dlouho mi to bohužel nevydrželo. Hned po nasednutí jsem měl jasno: „Tak tady doma rozhodně nebudu.“ Pro nás velké tahle motorka prostě není. Cestou do redakce ne a ne najít pohodlnou polohu.

Abych jenom nepomlouval, druhá věc, která mě zaujala, byl úžasnej zátah motoru, tomuhle říkám silný čtyřválec. Nejedná se o stíhačkový zrychlení v každých otáčkách jako u Bawora, ale i tak skvěle odvedená motorářská práce. Žádný cukání, plynulý zátah a ve vrchním spektru otáček výrazný zrychlení. Stopade máte na tachu ani nepostřehnete jak. Kvůli nepřítomnosti jakékoliv ochrany se rychlosti přes 150 km/h stávají dost nepohodlnými, ale na dálniční přesuny tenhle stroj rozhodně určen není. Dost mě naštvala úzká řidítka, někdo by měl těm Japončíkům vysvětlit, že v týhle kategorii se na úzká vážně nehraje.

Na kravení na letišti a broušení sliderů po okreskách díky pevnému rámu, super podvozku a hlavně tomu motoru prostě ideál, ale pro mě, turistu, nic zábavnýho.

Foto: Honza Karásek, Dan Rozkol