Yamaha YZR-R1 a reálné dva dny v jejím sedle

Jedna Yamaha R1, dva dny, jeden okruh, ty nejlepší české silnice a 900 kilometrů v ostrém tempu, které nám ukázaly, že i zběsile rychlý superbike může fungovat v reálném světě

Často nám lidé říkají, že v dnešním světě už není místo pro supersportovní motorky. Silnice jsou rozbité a okupují je nekonečné zástupy kamionů. A když už nepotkáte tiráky, které si zrovna dávají obligátní souboj omezovačů, narazíte na ploužící se stříbrný Peugeot. Nebo Kiu. Jednoduše řečeno – není kde jezdit.

My s takovým názorem nemůžeme souhlasit a rozhodli jsme se to dokázat.  A nemohlo to být nic jiného než Yamaha R1 – plnokrevný závoďák, který se nějakým nedopatřením dostal „na značky“ a vy si ho můžete normálně koupit. Nepotřebujete zbrojní průkaz, dokonce ani důkladné psychologické testy vylučující vaši nepříčetnost.

Prostě naklušete do krámu, vysolíte půl milionu a odjedete na motorce, která by ještě před pár lety měla v naprosto sériovém stavu na to vyhrát světový šampionát superbiků. Je to jako sen, když máte v pravém zápěstí na povel 200 kobyl. Dají se ale nějak smysluplně využít, když zrovna nemáte za barákem závodní okruh? Vydali jsme se to zjistit.

Radikál?

Měl jsem to štěstí prohnat novou R1 na okruhu Eastern Creek v Austrálii, kde proběhlo novinářské představení. A popravdě, moc dobře jsem si nedovedl představit, jak se takhle radikálně postavená motorka bude chovat na silnici. Nebude až moc „závodnická“? Její krátkozdvihový motor je ostře naladěný, veškerá síla je soustředěna na vršek otáček a reakce na plyn je bryskní.

Vlastně ani nemůže být víc vzdálená tomu lenivému a progresivnímu agregátu, který bije v předchozí generaci. Revize většiny důležitých komponentů z ní udělala zvíře. V nejostřejším módu je až příliš zběsilá, na silnici tenhle režim nedává moc dobře smysl. Stačí ale o jeden dílek ubrat a všechno je najednou klidnější. Pořád bude vyžadovat trochu otáček, aby byl motor ve své komfortní zóně, a jakmile ho tam dostanete, je to opravdový poklad. Běží klidně, tiše a bez zbytečné agresivity. Vlastně je to výborný parťák pro zakusování obrovských porcí kilometrů.

Máte pravdu, jezdecká pozice je maličko stísněná a nutí ke sportovnímu posezu se zatíženým předním kolem, což je v malých rychlostech protivné (do města to fakt není), ale jakmile se trochu rozjedete, je R1 překvapivě pohodlná motorka. Štítek funguje, i když se trochu třepe, nohy nejsou zbytečně zalomené a řídítka mají správné roztažení. A pak je tady digitální budík, na který je potřeba si trochu zvyknout, ale má dva režimy (silniční a závodní) a nabízí všechno, co můžete kdy chtít. Dokonce i to, co nebudete.

Neřičí jak divokej pes

Ukazatel přenosu váhy mezi kola a síla stisknutí přední brzdy je ptákovina a zbytečně to bere pozornost. Na druhou stranu, automatické přepínání mezi nočním a denním režimem je super a detail jako měnící se barva otáčkoměru z černé přes zelenou až do červené, když otáčky stoupají do vzrušujícího pole, je vyloženě pěkný. A k tomu ten zvuk, který se nedá s ničím splést. Je vlastně docela milosrdný, protože vám nechce rozervat ušní bubínky, ale má dostatečnou intenzitu na to, aby z toho slabší jedinci měli erekci. Nepůsobí tak, jakoby měla náhubek, ale ani vám nekřičí do obličeje – všeho je tak akorát. Jestli R1 něco umí, tak to musí být schopnost vtáhnout svého pilota do děje. Je jedno, jak rychle zrovna jedu, ona ke mně mluví jazykem, kterému rozumím.

V každé chvíli víte, kolik přilnavosti je na každém kole, a když se blížím k limitu, plácne mě neviditelná ruka elektronických systémů. Jakkoliv nad nimi můžete ohrnovat nos, v tropickém lijáku na dálnici budete za kontrolu trakce rádi. Právě teď vůbec nerozumím těm nekonečným nářkům, že 200koňový superbike nemá na silnici co dělat.

Když slunce pomalu zapadá za horizont, teplota je v podvečer na příjemných 24 stupních a máte před sebou volnou silnici, nic nebude dávat takový smysl jako plnokrevná sportovní motorka. Několikrát mám chuť se otočit a jet zkontrolovat, jak tlustou čáru jsem vyryl do silnice na výjezdu z těch božsky otevřených vinglů. Tady je R1 bezchybná. Řízení je telepaticky přesné a z celkové geometrie cítíte, jak moc chce jezdit po závodním okruhu s lokty proklatě nízko. A tak jsem jí to dopřál.

Pod plným!

Okruhářský den v Brně mi přišel jako ideální na otestování schopností R1 na trati, kterou znám jako žádnou jinou. Připevnění cestovního zavazadla v podobně letitýho nádržbáglu na sedačku spolujezdce proběhlo v pohodě. Místo oček jsem pavouka přichytil za zadní blinkry a držáky stupaček a po svých oblíbených okreskách vyrazil směr Masec. Díky motoru, kterému je nejlíp ve středních otáčkách, cesta utíkala rychleji, než jsem zvyklý.

Info o nastavení nové Yamahy R1 pro okruh i běžnou jízdu najdete zpracované aktuálně v novém Motohouse 8-9/2016 …ZDE

Rovných dvě stě kilometrů tam padlo pod dvě hodiny bez nějakého výrazného nebezpečí v podobě bdělých četníků s radarem. R1 umí kromě obrovské rychlosti i obdivuhodně hospodařit s benzinem. Na silnici se dostávám k hranici šesti litrů na sto, na okruhu si pak vezme dvakrát tolik. To je v pohodě, čekal jsem větší rozežranost. A pokud vás zajímá, jak bude baťůžku na tom miniaturním sedle, tak si můžete být na 100% jistí, že tohle svezení vám příjemný večer nezaručí.

Motor do zatáček silou

Jsem tady, brněnská katedrála rychlosti otevřela svou bránu. Ze silničních tlaků nazutých Dunlopů 212 GP PRO ubírám na 2,1/1,1 za studena, protože vím, že rychlá jízda na okruhu je dostane na hodnotu o tři desetiny vyšší, což je jejich optimální pracovní tlak. A Bože můj, tady Yamaha doopravdy exceluje. Stačí jedno kolo a dostává mě do zóny, kdy se zorničky rozšiřují a puls letí nahoru. Motor tahá ze zatáček silou, kterou do téhle doby poskytovaly jen obrovské nadupané dvouválce, a zvedá přední kolo do vzduchu. Jen trochu, aby ji to nezpomalovalo. Jízdné asistenty jsou poslušné a precizní kalibrace z nich dělá parťáka, ne nepřítele. Tedy až na nemožnost vypnout ABS, což považuju za zrůdnost. A přitom by stačilo napsat pár bitový kód do řídicí jednotky.

Se stiskem přední brzdy se aktivuje i zadní, což motorku před zahájením zatáčení stabilizuje, ale chuligánům to nedovolí nasměrovat zadek smykem k vrcholu zatáčky. Dlouhé převody se tady hodí – většinu technických sekcí můžu jet na dvojku, která ohromně táhne až k omezovači bez nutnosti kopnout tam vyšší kvalt. Těsně před červeným polem není tak uřvaná jako zbytek čtyřválcové konkurence a možná jí pár koníků ve vršku papírově chybí, ale rozhodně nemám pocit, že by na rovinkách ztrácela. Jakkoliv je odpružení na silnici tuhé, na trati podporuje motorku ve chvílích, kdy je to potřeba.

Přenos váhy je dobře kontrolovatelný a ani při tvrdé akceleraci necítím žádné přikrčení zadního tlumiče. Není extrémně temperamentní, což jsem popravdě kvůli závodní geometrii a špičatým gumám čekal. Za celou dobu ale ani jednou nezavrtěla rejdama a ani mě nechtěla vykopnout ze sedla. Je skvěle vyvážená!

Jsou to kecy!

Nevěřte nikomu, že tyhle motorky na silnice nepatří. Ano, velké cestovní enduro bude povětšinu času vhodnější na každodenní ježdění, ale když přijde ta pravá chvíle, nic se nevyrovná pocitu, když jedete zatáčku s kolenem zabořeným v asfaltu a na milimetr přesně trefíte vrchol zatáčky. A nová R1 je na tyhle radovánky mimořádně kvalitním náčiním. Je to výjimečná motorka.

Jak je rychlá?
(redakcí naměřené hodnoty)

Foto: Jan Stárek (okruhari.cz)