Fight club

Hodně jsem o tom přemýšlel. Musí v tom přeci někde být onen moment, který mi jde „proti srsti“ a to už v samotné své podstatě věci. Takže? S komunikačními systémy (podle mého) přichází do mé přilby i dost výrazný útok na samotnou podstatu mého motorkaření. Na moje soukromí. Alespoň já to tak vždycky měl – zavřel jsem se do přilby a byl jsem úplně sám, odstřižen od okolí, vlastně jen v pozici jakéhosi hráče nebo, chcete-li, pozorovatele.

Poslouchal jsem tem hukot rychlosti a užíval si ho. Když jsem naopak jel na „kochačku“, tak jsem si v duchu zpíval písničku (schválně, kdo z vás si v přilbě taky pobrukuje anebo zpívá?) a jízdu skoro postavil až na úroveň jakési meditace. Vždyť co může být víc uklidňujícího, než když vyjedete v dešti, všude na dohled zataženo a třeba se i pomalu přibližuje večer. Uzavřete se, udržujete bezpečný odstup od všech okolo, schoulíte se do sebe.

Celou svou bytostí považuju právě takto strávené stovky kilometrů v tichu za to nejlepší, co mi kdy motorkaření dalo. Bylo to o obrovské porci sebereflexe, pohodě a právě o onom vyklidnění – a, mimochodem, bylo úplně jedno, v sedle jaké to bylo motorky…

No a teď si představte, že by mi do takového obrovského klidu a pohody zazvonil telefon anebo by mi nějaký blbeček z hudebního rádia začal cpát do hlavy nějaký kraviny. Ne, ne a ne! Tohle prostě nedám. Pro mě zůstane motocyklová přilba tím posledním místem na zemi, kde je každým sám se sebou – místo, kde nemá nikdo cizí co pohledávat. Když budu chtít, aby rodina věděla, že jsem v pořádku, tak zastavím a zavolám. Když budu chtít po 1000 slyšet nějakou písničku, tak si to nechám třeba do auta.

Je tohle debata o tom, jestli patří elektronika k motorkám? Není. Stejnak tak uznávám, že vidím na silnicích víc a víc lidí s Interkomem, takže moje touha „po klidu“ asi bude více či méně ojedinělá. I tak jsem se o ni chtěl podělit. Už jenom proto, abychom si znovu ukázali, že motorkářská komunita není tak úplně ve všem „ze stejného těsta“.

Začnu to jednoduše, moderní technologie mám do určité míry rád. A zrovna bezdrátový interkom je jedna z věcí, která mi fakt přirostla k srdci. Je pravda, že jsem závislý na muzice a to, jak ji dostat do helmy, jsem řešil dávno předtím, než se ke mně tahle fičurka dostala. I pro mě je jízda na motorce dost často relaxem, což je ovšem přesně ten moment, kdy chci slyšet Janis Joplin nebo Doors nejen v hlavě. Pravda je, že kdybych na motorce nenalítal takovou porci kilometrů, asi bych na to taky pohlížel jinak. Takhle se mi totiž dost často stává, že se nejedu jen tak projet, ale potřebuji se co nejrychleji dostat z bodu A do bodu B. V ten moment je pro mě motorka dopravním prostředkem, stejně jako auto a v něm si rádio taky pouštím.

A tohle jsou přesně ty chvíle, kdy mi taky nevadí telefonní hovor do helmy. Alespoň když dojedu na místo, nemusím řešit x zmeškaných hovorů. Takhle si jen trochu zpomalím, vyřídím, co potřebuju, a valim dál. Ano, i já mám chvíle, kdy nechci být rušen, ale ono není nic jednoduššího, než interkom nastavit pouze na příjem hudby nebo ho prostě vypnout úplně.

Třetí, pro mě také důležitou, funkcí je spojení jednoho interkomu s druhým, komunikace s další motorkou. A zas je to jenom na mně, jestli si chci cestou povídat o tom, co jsem měl včera k večeři, nebo celou dobu mlčet a hlásit jen podstatné informace, jako je: „Bacha, štěrk na vnitřku!“ nebo: „Můžeš předjíždět, je to volný.“

Interkom je pro mě zpestřením relaxace na motorce, příjemným zkrácením jinak nudných přesunů, pomocníkem a v jistém úhlu pohledu i ochráncem. Nejvíc mě na něm baví to, že tohle všechno můžu, ale nemusím. Stačí jenom zmáčknout to velké tlačítko na boku a moje helma je rázem zase jen mým prostorem.