Tak, moji milí, teď na chvíli zapomeňte na slušné chování, co do vás cpali celé roky ve škole, nechte doma veškerý stud i ostych a připravte se na pořádnou dávku exhibicionismu.
Ducati Streetfighter
Je to skoro rok a půl, co jsem na Streetfighteru jel poprvé. Byl to první novinářský test na okruhu ve španělském Ascari a po celém dni na tomhle fantastickém místě jsem byl, až na pár drobností, ze Streeta nadšenej.
Ale když se to vezme kolem a kolem, tak jsem na něm nikdy nejel na silnici. O to jsem byl zvědavější, jak nám to spolu půjde. Hned jak přes něj přehodíte nohu, je vám jasné, že nesedíte na nějakém obyčejném naháči, ale na čistokrevném sporťáku. Vyšší sedlo a nízká řidítka vás hnedka pošlou do nahrbené sportovní pozice, a nebýt trochu nižších stupaček a širších řidítek, sedíte na Ducati 1198. Na Streetfighteru musím pochválit řidítka, která mají naprosto perfektní, trochu zalomený tvar, nízkou stavbu a optimální šířku pro sportovní jízdu. Je to sice na úkor celkového pohodlí, ale vydělává na tom ovládání.
Samotnou kapitolou pak je motor, jehož projev a zátah opravdu stojí za to. Do 3500 ot./min. sice trochu protestuje, ale pak začne generovat takový tah, že z vašich soupeřů udělá rozmazanou šmouhu. Pocitově a vlastně i papírově se jedná o jeden z nejvýkonnějších naháčů současnosti, a podle toho se taky chová. Na první dva kvalty ochotně zvedá předek od asfaltu (na jedničku prakticky nejde udržet na zemi). Za plynem jde tvrdě a razantně a i ve vyšších otáčkách nepolevuje ani o kousek. Převodovka má tvrdší chod, ale pokud jste na ni důraznější a snažíte se jet rychle, funguje dobře. Ale to jde mnohdy obtížně.
Jízda…
Ve městě a nízkých rychlostech není Streetfighter úplně ve své kůži. Motor se evidentně 
necítí dobře, převodovka je nepoddajná a jízdní pozice je unavující. Hned jak je to možné, mizím na otevřené silnice. Tady konečně začíná Ducati těžit ze své radikální stavby a tuhého nastavení. Dychtivě se vrhá do zatáček a v náklonu oplývá ohromnou stabilitou a jistotou. Pořád je to ta superpevná Ducati, co zvládne vždycky víc než vy. Čím rychleji jedete a čím kvalitnější silnice se pod vámi vine, v tím lepším světle se Street ukazuje.
Na rozbitých okreskách z vás ale podvozek vytřese duši, tady Ducati není doma stejně jako v ucpaném městě. Výbornou si zasluhují brzdy, protože síla, kterou tyhle monobloky dokážou vykouzlit, je ohromující. Jinak asi nikdo nemůže čekat, že u Streetfightera najdeme nějakou praktičnost, na to tu jsou jiní adepti, ale nádrž nevalné velikosti ve spojení se spotřebou přes osm litrů a dojezdem na rezervu 23 km je kombinace, která mi připravila několik horkých chvilek, včetně odvozu „mrtvolákem“ na okruhu. Zajímalo by mne, jak to dělají majitelé v odlehlých končinách, kde není benzinka na každém rohu…
Zápisníček zlobivého chlapce Víti aneb Zpověď milovníka Ducati
HONDA CB1000R
Na CB už jsem loni něco najel, ale abych řekl pravdu, bylo to moc málo na to, aby mi mohla přirůst k srdci. Nevím, čím to je, ale letos to bylo o poznání veselejší setkání. Pokud byste hledali motorku, kterou budete mít v ruce, ještě než vyjedete z garážových vrat, byla by to CB1000R.
Oproti Ducati sedíte víc uvnitř motorky s narovnanějším trupem a vyššími řidítky, prostě fakt něco úplně jinýho. Celá motorka je vyhlazená jak ten nejjemnější samet, plyšovým podvozkem počínaje a nepodtočitelným motorem konče. Jednou z prvních cest, kterou si s Hondou dávám, je jedna zapomenutá ne úplně rovná silnice podél Jizery, kterou jezdím už nějakých 8 let, takže to tady mám docela najetý.
CB1000R C-ABS, jak jsme ho dostali, bylo naladěno opravdu hodně naměkko a na pohodlí, a to hlavně zadek. Pérování bez problému bralo i hodně veliké nerovnosti a já měl strach, že se s tím při ostrém zacházení nebude dát vůbec jet. Jenže po dvaceti kilometrech tomu všemu nějak nemůžu věřit. Nevím, jestli jsem měl zrovna svůj den, ale za celý roky jsem tenhle úsek na žádný motorce neprojel rychleji (vlastně jen na CBR600RR).
To, s jakou grácií proletělo CB v plným trapu skrz jednu hodně hrbatou zatáčku, mě fakt dostalo. Existuje mnoho velmi komfortních motorek (i v této kategorii), ale žádná z nich nedovede být při ostré jízdě zároveň tak jistá a tak agilní. Prostě neznám motorku s tak měkkým podvozkem, která by takhle dobře fungovala. Ducati sice zatáčí rychleji a v zatáčkách je hodně sebejistá, ale nemyslím si, že by tu byla rychlejší, výkon tady nehraje roli. Na Hondě nic neřešíte, i když jedete rychle, tak do vás motorka vnáší stoický klid, že to oba všechno v pohodě zvládnete. Můžete se s ní loudat krajinou a hned na to prudce vyrazit a dát si pár ostrých kilometrů, CB u
dělá bez reptání cokoli.
Převodovka je chirurgicky přesná a brzdy (i když to ABS vyloženě nesnáším) taky fungují výborně. Nic moc je ale světlá výška motorky, kdy při naložení spolujezdce drhnete katalyzátorem skoro v každém výmolu. I když přitvrzení celého podvozku by to taky vyřešilo. Honda se cítí skvěle i ve městě a v úzkých uličkách, jediné, co jí nesvědčí, jsou dlouhé přesuny po dálnicích, kdy kvůli hodně vzpřímenému posezu trpí váš krk, ramena a ruce.
Přemýšlel jsem, co tomu CB chybí. Určitě by mu slušel o fous vyšší výkon a výraznější špička, mohlo by mít trochu tužší podvozek (hlavně teda předek), ale to je tak všechno, co mě napadá. Možná ještě obutí Dunlop Qualifier není úplně nejlepší, a jak jsem se přesvědčil později, na okruhu s novými SportSmarty je to úplně jiný kafe. Pokud se ptáte na spotřebu, tak ta se pohybovala od 6 do 8 litrů na 100 km, což je skoro o 2 litry víc než Ducati.
Zápisníček hodného strejdy Karáska aneb Zpověď „antiducatisty“:
VERDIKT
Vzali jsme dva vrcholné představitele z kategorie ostrých silničních naháčů, prohnali je rychlými silnicemi první třídy, zakroucenými zapadlými okreskami i nudnými českými dálnicemi. V neposlední řadě jsme na nich strávili necelé dva dny na brněnském okruhu, kde jsme z nich vymáčkli poslední kapky potu.
Už předem bylo jasné, že srovnání Hondy CB1000R a Ducati Streetfighter nebude nic jednoduchého, protože každá z těchto krasavic reprezentuje naprosto odlišný přístup k tomu, jak by se měl odstrojený sportbike, respektive streetfighter, chovat a jaký by měl mít charakter.
Šlo nám spíš o to, jak se Honda popere s ostrým okruhovým i silničním zatížením a jak Ducati zvládne týden běžného užívání a porci zapadlých okresek s pochybným povrchem.
A jak to tedy nakonec celé dopadlo? Zjištěním tohohle srovnáváku pro nás je, že ani jedna z obou motorek úplně nenaplňuje naši představu o streetfighterovi v pravém slova smyslu. Obě jsou krásné, agresivní a sexy, ale teď se nebavíme o designu, ale o výsledném projevu. Honda, i když je moc dobrá, tak je na motorku tohohle typu moc civilizovaná. Není to prvoplánový chuligán, chybí jí prostě trocha té zlobivosti a veselosti.
Ducati je zase pořád víc závoďák, než streetfighter. Chybí mu drobet civilizovanosti a použitelnosti. Co mu ale nemůžeme upřít, to je opravdu velké osobní kouzlo, o kterém vím, že mě chvílema fakt dostávalo. A kterou tedy koupit? No, Ducati je až na pár drobností hotová motorka, se kterou nebudete muset nic moc „dělat“ a všude s ní naděláte sakra parády.
Nejsme ale stoprocentně přesvědčení, že si za těch víc než sto tisíc navíc koupíte taky o tolik rychlejší a lepší motorku. Z tohoto pohledu by byla lepší CB, vyměnit pneumatiky, namontovat laděný výfuk, jinou řídicí jednotku a nechat si poštelovat podvozek…
Foto: Honza Karásek, Karel Táborský
