První jízda: 2017 Ducati Monster 1200S + video

Zapomeňte na trochu odulé a vyměklé předchozí modely. Ducati vrací do nového eska vrchovatou měrou to, co název Monster odjakživa představoval. Zábavu, radost z jízdy a pořádnou dávku adrenalinu! Vyzkoušeli jsme si jej v prostředí, které mu sedne jako hrnec na zadek – v klikatých silnicích v okolí Monte Carla.

Nový model se odkazuje na svého dnes již legendárního předchůdce M900. Odkaz je to nejen vizuální, a že jsou si nekteré partie nápadně podobné, ale hlavně charakterový. Maličko odbočím. Představte si, že by dnes nějaký výrobce aut pokusil vypustit na trh klasický devadesátkový sporťák.

Krom toho, že by si v Bruselu úředníci vytrhali všechny vlasy z hlavy, emise by třistakrát překročily limity (chudáci lední medvědi), v testech bezpečnosti by získal minus 38 hvězdiček z pěti a výbava by byla chudá jak kostelní myš, by si jej prostě nikdo nekoupil.

Surovost

Ano, staré sporťáky byly surové, řvaly a plivaly oheň z výfuků a vyžadovaly jisté řidičské schopnosti. To všechno zní moc krásně ale ruku na srdce, kdo z vás by si dnes sedl do auta z papundeklu a bez automatické klimatizace? Ducati zachovala to, co petrolheady na starých autech baví. Pocit z jízdy, zábavu a vzrušení. Zároveň ale stojí nový Monster oběma nohama v současnosti.

S motorkami je to totiž naštěstí ještě pořád trochu jinak. Ano, je tu norma Euro 4 (mluví se o ní jako o zabijáku motorek), která neznamená jenom snížení emisních limitů a spotřeby paliva. Má i strukturální nároky na jednotlivé díly motocyklu, testuje se třeba tuhost stupaček a podobně. Co se uředníkům ještě ale nepodařilo zničit, je pocit, který na motorkách zažíváme.

Nový Monster ztělesňuje to, na čem si tak zakládal původní model M900. Není tu nic navíc. Na motorce není jediného dílu, který by neměl svůj účel. Žádný kudrlinky a serepetičky okolo. Vše je podřízeno absolutní funkčnosti. Zapomeňte na rychlý pruhy a okrasné plastíky, před vámi nestojí zmalovaná fuchtle, ale holka, vedle které se po prubuzení neleknete protože nenechala přes noc svůj obličej na polštáři.

Neznamená to, že by působil stroze nebo nudně, to proboha ne. Je to taková přirozená krása. Opticky působí Monster velice subtilně. Aby taky ne. Nádrž se zmenšila o jeden litr, zkrátila se podsedlovka (obojí odkazuje opět na původního Monstera, včetně přichycení nádrže za přezku jako z lyžáků) a celkově jsou rjeho ozměry kompaktnější. Zapracovalo se třeba na předním světle, které má funkci deního svícení (DRL). Z dálky vypadá skoro jako písmeno M, nebo upíří zuby. Velice zajímavý detail. I výfukový systém se tvůrcům podařilo uchránit od botoxové kůry, kterou dnes většina koncovek prochází. Za to palec nahoru.

Vzhledově je to nezaměnitelný Monster. Schválně, kolik motorek poznáte na první pohled bez toho, aniž byste si přečetli název na nádrži? Vsadím se, že Monster je jednou z nich.
 

Nesnesitelná lehkost bytí

Co platí o vzhledu, platí i o projevu nového modelu. Sportovní a zábavnou jízdu má totiž v krvi. Ne, tohle není žádná slonice prodící se bahnem, tohle je antilopa prchající před gepardem. Co to plácám, tohle je ten gepard honící antilopu. Už při prvním rozjezdu a prvním otočením řídítek okamžitě poznáte, že tu něco nehraje. To opravdu sedím na dvouset kilové dvanáctce?

To není možný, ušili na nás boudu a přes noc všem vyměnili motor, pomyslel jsem si v duchu. Vodí se jak šestka, ba co víc, jako nějaká malá třistovka. Ovladatelnost v nízkých rychlostech je jedním slovem výjimečná. Prvních pár kilometrů jsem úžasem nezavřel pusu a snažil se to vstřebat. Už jsem viděl couvat stíhačku, žábu mlátit pěstí do skály, ale tohle?

.. celý test najdete v Motohouse 1-2/2017.

Foto: Milagro