Jezdit „ostře“ můžete prakticky až do důchodu. Jen to chce zvolit ten správný způsob přípravy. Jiří Heiník je jeden z našich nejpovolanějších, proto je fajn si ho poslechnout. Tohle nám při rozhovoru řekl.

Kdy to pověsit na hřebík?

Jak mě vůbec napadlo udělat tenhle rozhovor? Byla to výzva… Zcela náhodou se mi donesl k uchu rozhovor, který se vedl v konkurenční redakci, a byl reakcí na mou dumku, ve které jsem napsal o jednom z motoredaktorů, cituji: „No nejede rychle, víte, on už je to starší pán…“

A tohle odstřelení starších ročníků údajně rozohnilo milého pana Heiníka – a to až tak, že mi nezbylo nic jiného, než si to s ním vyříkat. A kdo ten Jiří Heiník vlastně je – že ho neznáte? No je to pilot od všeho, na čem se dá jezdit zprudka. Chlápek, kterýmu už dávno ukázala záda padesátka, ale on je na všech možných testech ukazuje spíš nám. Určitě tedy neexistuje lepší odborník, který by nám byl schopen odpovědět na otázku: „Do kolika se dá jezdit ještě jakžtakž rychle? A kdy už je čas to raději vzdát?“

Naše setkání se odehrálo v jednom z těch nekonečně nudných lednových dní, kdy se z pohledu našince doopravdy nedá lautr nic kloudnýho dělat. „No jsem tady, protože jsem nastydlej. Jinak bych byl v Rakousku a testoval na sněhu X-Bowa. Ale nešlo to, je mi vážně nanic,“ uvítá mě v prodejně KTM menší, do černého stylově oblečený pán. Následující rozprava bude trvat takřka jeden a půl hodiny – hmm, NEZMAR – co víc k tomu dodat.

Heiník: Teda já jsem furt zvědavej, o čem si chceš povídat. Mně úplně lezou na nervy takový ty rozhovory pamětníků, kdy se každej rozbrečí nad vzpomínkama… Vždyť na mně snad není nic zajímavýho, o čem bys mohl psát.

MH: Ne, nebojte se. Tohle tady se bude odehrávat na jiný lajně. Zajímá mě totiž, do kolika se dá aktivně jezdit – třeba po okruzích, nebo kde je strop s motardama nebo motokrosem? Dokdy se dá vůbec jezdit tak, aby to byla aspoň trošku „palba“? A co byste našim čtenářům poradil, aby se udrželi ve formě? A co připomenout těm, kterým je 40 a teprve chtějí začít?

Heiník: Moc otázek. Vezmi to nějak postupně.

MH: Jasně. Takže třeba hned na úvod tato otázka. Na co se má hlavně připravit borec, který je  už ve vyšším věku (dejme tomu v těch čtyřiceti), a zatouží se poprvé svézt na závodní trati?

Heiník: Určitě na to, že je to hrozitánsky rychlý. Ti mladí kluci si nebudou prohlížet tvoji občanku, nepoleví. Opráší tě jako každého druhého. Musíš počítat s tím, že všichni kolem tebe budou rychlejší, že budeš na obtíž.

MH: No to je snad samozřejmost, ne?

Heiník: Jasně, jede se na ježdění, všichni mají rozum – ale maximálně tak ještě ráno na parkovišti. Pak se to rozjede, jedeš kdovíkolikátý kolo, a už si myslíš, že ti to jde… A najednou frnk, kolem tebe proletí nějaký trdlo. A co napadne chlapa? No že by se ho mohl zkusit chvíli držet. Pak zkusíš ještě dalšího, dalšího. Vyblázníš se, přestaneš přemýšlet chladnou dospělou hlavou. A už letíš do kačera…

MH: Staří pánové tedy nesmějí blbnout?

Heiník: Ne, na závodní trati jezdíš proto, abys zrychloval. Ale v určitým věku už musíš začít víc přemýšlet. Musíš hned v základu vyeliminovat každou chybu, která by se mohla stát! To v první řadě znamená, že nesmíš podcenit techniku! Nový gumy nezraděj, podepře tě dobře připravený podvozek. Svůj věkový handicap musíš hned na začátku vyvážit zodpovědným přístupem k přípravě – všeho, ale hlavně motorky!

Tohle je první předpoklad k tomu, aby si člověk hned na začátku nenatlouk. A věř mi, ono to s přibývajícím věkem vážně není sranda, protože všechno víc bolí a ještě hůř se to hojí! To, co mlaďák na stopětadvacítce rozchodí přes víkend, vy budete roztahovat měsíc.

Mlátit sebou v pětačtyřiceti o zem jen proto, že jsem ušetřil šest tisíc za gumy, to je blbost. Ty kapoty potom stojí víc a taky je potřeba chodit do práce a ne se válet po nemocnicích.

MH: Ale tohle nezní zrovna moc „objevně“. Takže když si chci dobře zajezdit, tak se musím věnovat přípravě motorky.

Heiník: Jen se snažím poukázat na základy. Podle mě je to rozdělené do dvou bodů. Ten první bych nazval: „… Náskok díky technice“, ale k tomu se musí samozřejmě připočíst i to „B“ – musíte připravit i sami sebe. Naučit se tu techniku správně užívat, naučit se s ní spolupracovat.

MH: Což znamená fyzičku, že? To mi povídejte, vždycky když slezu z motorky, jsem propocenej až hanba! A pokaždý si slibuju, že zejtra už jdu na 100 % do posilovny! A pak…

Heiník: Omyl. Jasně, určitý základ výdrže tam být musí, ale není to „to“ hlavní. On je to vlastně takový všeobecný omyl českého sportu. Tady se hrozně kouká na fyzičku, na makání. Je to taková ta sovětská škola, musím se tomu vždycky smát. To když vidím v novinách třeba články o tom, jak se čutálisti mučej někde posilováním nebo na horách. Vždycky si říkám, že to asi pojedou do Manchesteru umlátit United bench-press. Kdepak… je potřeba cvičit úplně jiný věci, abys soupeře očůral.

MH: A co je tedy podle váš důležitější?

Heiník: Už když jsem byl na FTVS, tak jsem se zajímal o jiný druh tréninku, o koordinaci pohybů, motoriku. Dělal jsem na to téma i diplomovou práci (netradiční tréninkové prostředky). A když to řeknu tak, jak v to věřím – pak jízda na motocyklu je z tohoto pohledu to nejtěžší, do čeho se vůbec může sportovec pustit. Každá ruka ovládá něco jiného, každá noha dělá jiný pohyb, šoupete se po sedadle zadkem a ještě navíc musíte neustále udržovat rovnováhu.

Máte dojem, že se na tohle nějak připravíte, když budete běhat večer v teplákách po lese nebo se mořit v posilovně s tunama železa?

MH: Hm, to máte asi pravdu. Já ale měl na mysli spíš takový základní trénink, abych vydržel alespoň něco…

Heiník: I já slezu v Brně nebo Sosnový po půl hodině z motorky a jsem nadobro v čudu. Ano, nějakou fyzičku člověk mít musí, ale rozhodně bych to nebral jako hlavní směr. Zdůrazněme to, že se pořád ještě bavíme na téma hobby ježdění, motorky a zábavě…

MH: Jak ale tedy cvičit koordinaci? Prozradíte pár fíglů?

Heiník: Vy jste už ta mladší generace. Jezdíte na motorkách pořád, a koordinaci a dynamiku chytáte do sebe automaticky, pořád. Ale pár triků existuje – vyzkoušet si je může doopravdy každý.

Seřadil bych je následovně:

1. Všeobecná sportovní příprava. Ale nepřehánět, jen tak pro radost z pohybu. Nenabírat svalovou hmotu, spíš pracovat na ohebnosti a flexibilitě těla. Každý, kdo chce být rychlý na R6, by podle mě měl strčit hlavu alespoň mezi kolena – jinak se na ní jednoduše nesrovná.

2. Základ přípravy založit na procvičování rovnováhy, koordinace pohybů, pohyblivosti.

Nejjednodušší věc je třeba teď v Americe tolik populární motostik, skákací jednonožka s řidítkama. Na to se jen podíváte a víte, že vám to něco při přípravě na motorku dá.

Další věcička – simulátory rovnováhy. Mám tady jednu plotnu od firmy MFT, zkus si to… vidíš, je těžký se na tom udržet třeba jen vestoje, a teď si vem, co všechno to s tebou udělá, až začneš dělat třeba dřepy! Trénink tolika svalů najednou, paráda.

MH: Samé technické hračičky, to bude stát hodně peněz.

Heiník: Proč, dej si na zem tenisák, na něj polož desku ze dřeva a můžeš večer trénovat u televize každý den.

A pak tu jsou přece taky kola. Tam je ten pohyb asi nejvíc podobný motocyklu. Ale ne taková ta kráska s beranama, na který šlapeš někam rovně 40 kilometrů, a jsou z toho maximálně namožený záda. Ne. Pěkně takový to hardcorový krosový kolo s rovnejma řidítkama – a šup s tím hned do lesa. Mokro, přes kořeny, čím větší nerovnosti, tím lepší. Je potřeba se naučit zvládat všechny pohyby, poznat jestli se bojím pádu – a neustále se zaměřovat hlavně na tu koordinaci. A je to klidně záležitost na celou zimu, na jakýkoli čas.

A teprve nakonec příprava na motorkách. Existuje spousta variant (a záleží spíš na možnostech si něco opatřit). Trial, enduro, pohyb v lese – ideální záležitost na stabilitu. Třeba taková Yamaha Tricker na vysokých kolech na každodenní blbnutí, to bys ani nevěřil, co to dá.

Motardy na studeným asfaltu – kde jinde se naučit utrhnout zadní kolo. A konečně i ten motokros, ale zas nepilovat ten tvrdej, ale bavit se tím, smykovat, naučit se zvládat tančící kolo pod zadkem, naučit se správný grif na plynu – a mimochodem, na krosce se ta zmiňovaná fyzička buduje úplně sama!

Chceš příklady? Zeptej se Vorlase, jak jezdí v zimě trénovat na jih. Všude tam s nima na motardech jezdí takoví borci jako Rossi, Biaggi – i ti vědí, že tohle je ta nejlepší příprava. A kdybyste viděli třeba Lorise Capirossiho na trialu, asi byste nechápali. Ale nechoďme daleko – Lukáš Pešek už taky poznal, že nejlepší příprava je být celou zimu na motorce, a podle toho to taky na závodní dráze vypadá.

MH: Ale to všechno vypadá spíš jako sranda než jako nějaká úmorná makačka.

Heiník: Ale o to tu právě jde. Na ježdění na motorce nepotřebuješ svaly, nepotřebuješ bejt korba. Proto zapomeň na nějakou posilovnu (ale to říkám pořád dokola). Je potřeba se soustředit na tělo, naučit se ho zvládat. Asi byste ani nevěřili, kolik nám s Petrem Vorlíčkem dala při tréninku obyčejná jednokolka. Je to sranda, ale má to svůj význam. Stejně tak jako v létě vodní skútry anebo v zimě snowbike…

Všechno to musí být zaměřený na hru. Musíš do sebe dostat takovou lehkost, aby i kontakt s motocyklem byl potom jenom taková show a sranda. V zimě stačí hodit za barákem dvě gumy kousek od sebe a blbnout mezi nima – smykovat, jezdit po předním, po zadním, divočina – i to je trénink jako kráva.

MH: Je pravda, že člověku s věkem a „opotřebováním“ odchází postřeh a schopnost se rychle na trati rozhodovat? Je třeba nějaké cvičení na toto? Dá se i v tomhle ohledu na sobě pracovat?

Heiník: Podle příruček FTVS to cvičit nelze. Já si ale myslím, že to není až tak úplně pravda. Když budeš hodně jezdit a často řešit takovéhle situace, tak se to prostě naučíš, a když už nic jinýho, nebudeš zmatkovat. To s sebou přinese i určitý nadhled a zrychlení. Myslím, že i na tomhle se dá zapracovat. Existují i speciální cviky na reakce – ty se dají najít třeba na internetu. Ale to už musí každý sám.

MH: A do kolika se to dá teda dělat, aby to bylo bezpečný?

Heiník: Neexistuje hranice. Každej jsme nastavenej jinak. Člověk musí bejt soudnej. Tělo má svoje limity, a pokud mu to začne škodit, tak už ten čas nastal. A musíte počítat s tím, že se všechno hojí daleko dýl a hůř a že se každým rokem tahle hranice výrazně posunuje.

Ale pozor! Zase se nepodceňovat. Pepa Macháček teď v 51 letech vyhrál Dakar. To je vzor pro nás všechny – nejtěžší závod, jaký si můžete vymyslet, a on to takhle s prstem v nose dá. A nemyslete si, že ho to nebolelo! Asi bysme se divili.

MH: Takže to smysl má…

Heiník: Hele, on snad každej chlap potřebuje v životě dělat něco zábavnýho. A podle mého není nic lepšího, než si dobře zajezdit na motorce. Dostat se mezi stejně „postižený“ lidi. A brát to jako koníčka a relax. Víš, jak to myslím…

Hodně lidí mi třeba teď často doporučuje, abych s nima chodil hrát golf – jenomže, ježíšmarjá, co bych tam dělal? Chodil po trávníku s vozíčkem a vykopával drny? Byznys se dá přece dělat i jinak.

Kdepak, jezděte všichni. Význam to určitě žádný nemá, ale kdo má neposedného ducha (a nestačí mu výlet v neděli na kafe), ten ať se nebojí a věnuje se okruhovkám. Vyplatí se to, vím, co říkám…

Kdo je Jiří Heiník:

* Je z generace, kdy každý kluk chtěl být Falta anebo Mrázek.

* Závodil na kole, nějaký dorostenecký tituly v dorostu v cyklokrosu – za který dostal dokonce kolo!

* Ale vše přetlouk táta, který jednou přišel z práce a řekl, že by se dala pořídit Zetka. A bylo hotovo – kanady, přilbička.

* Pak vysoká škola. Nebyly peníze, takže se jezdilo, co se dalo… a do toho přišlo enduro. Závodilo se na úrovni mistrovství republiky a do toho přišla vojna. A tam měl velké štěstí, protože se dostal do Dukly Benešov, kam si ho stáhnul jeden chytrej pán, major Raich, který potřeboval absíka (závodníka)… těžko vysvětlovat, ale šlo o to, že tam byla při bojovém útvaru jednotka závodníků.

* Tam se setkal s nejlepšíma té doby.

* Po vojně zas nebyly peníze, takže „Hutní montáže“ a vydělávat.

* Ale zas přišla náhoda. V Praze se zakládalo středisko vrcholového sportu a potřebovali nějakýho trenéra. To bylo už to, co dělal na vojně. Bylo potřeba si udělat trenérskou jedničku, tedy Fakultu tělovýchovy a sportu – a to byl na nějakou dobu konec ježdění a začátek trénování.

* Od roku 1987 byl státním trenérem československé enduro reprezentace

* Byl manažerem českého trophy týmu na šestidenní.

* I proti síle tehdejší moci jako první prosadil do české reprezentace motocykly kapitalistické výroby (KTM) – ale to by bylo na knihu.

* Roku 1990 zajišťuje manažersky Otu Kotrbu, enduráckého mistra světa.

* Odchází trénovat do zahraničí – nejlepší trenérský výsledek – Kenneth Gundersen, vítěz několika závodů MS v motokrosu.

* Pak přišla první léta podnikání, zakládá marketingovou agenturu.

* První vydělané peníze znamenaly „roupy“ a znova chuť závodit. Přesně tak, jak to má spousta lidí.

* Jiřímu bylo téměř čtyřicet let a vracel se pomalu do sedla. Půjčil si Yamahu, dojel do Brna, a hned z toho byl po dlouhý době veliký zážitek. Klubové závody byly fajn, ale chtělo to začít závodit.

* Rok nato mu Petr Polanský půjčil novou R1 a hurá na volnou třídu. S vozíkem, bez zkušeností.

* To trvalo několik roků.

* Po letech ale vše (jako u každého) dospělo do stavu, že se začalo vydělávat, ale všechno se hned vrazilo do závodů. Chtělo to nějakou změnu.

* Jako novinka přišly motardy, se kterou přišel Marek Morávek. Ten udělal první závod na parkovišti na autodromu v Brně.

* Stačilo přezout krosku od bývalého mistra světa Oty Kotrby, a zavládlo nadšení. Výborný sport, za (v té době) minimální peníz.

* Za rok už tu byl celý seriál Supermoto.

* A motardy to vyhrály, protože šlo o závody na jeden den… nepřekáželo to v podnikání.

* Přišla generace Kvasničky, Vorlíčka – přičemž s druhým jmenovaným si nějak padli do oka – a začali spolupracovat.

* Jiří vyhrál sezonu v hoblíkách, Vorlas se pod jeho vedením dostal do světa, stal se mistrem Německa.

* Konec ostré závodní kariéry přišel až po padesátce, do té doby jezdil Jiří Heiník aktivně závody, a dokonce má i bod z mistrovství světa.

* Dodnes ho můžete potkat na závodních tratích, při trénincích. A nebuďte překvapeni, když vám zcela bez problémů uletí.

Foto: Honza Karásek

3 KOMENTÁŘE

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno